Víte, co se děje ve světe? Je to obraz toho, co se děje uvnitř každého z nás. Svět je to, co jsme my. Většina z nás žije ve zmatku, jsme hrabiví, posesivní, jsme žárliví a odsuzujeme lidi, a přesne to se děje také ve světě, je to jen dramatičtější a bezohlednější.
Nie je to naliehavé, že sa premeníte, pretože čo vy ste, to je aj svet? Vaše vnútorné konflikty sa vyjadria vo vonkajších pohromách. Váš problém je svetový problém a vy sami to môžete riešiť a nie niekto iný. Čo vy ste, to je vaša skupina, vaša spoločnosť, váš vodca. Bez vás svet nie je. Vo vás je začiatok a koniec všetkých vecí.
Vy a svet nie ste dve oddelené entity s oddelenými problémami, vy a svet ste jedno. Váš problém je svetový problém. Nie ste v zásade rôzny od iného. Vnútorne sme si veľmi podobní. My všetci sme riadení nenásytnosťou, chcením, strachom, ctižiadosťou atd. Naše viery, dúfanie, usilovanie majú spoločný základ. Sme jedno. Ty si centrum celku a bez porozumenia si, nemôžeš rozumieť realite.
Meditácia nie je prax, to nie je kultivácia zvyku. Meditácia je zvýšené uvedomenie. Obyčajná prax otupí myseľ. Meditujúci a jeho meditácia sú jedno, nie oddelelený. Bez sebapoznania sa meditácia stane procesom sebahypnózy, privodzujúc zážitky podľa predurčenia, podľa viery. Ak meditujúci hľadá cieľ, výsledok, potom on bude hypnotizovať seba jeho túžbou. Meditácia je často sebahypnotický proces, môžu sa dosiahnuť isté požadované výsledky, ale takáto meditácia neprinesie osvietenie. Sebepoznanie je začiatok skutočnej meditácie.
Ak nie ste ochotný cítiť sa zodpovedným za všetko, ale skutočne za všetko, čo sa stane vo vašom živote, potom nebudete robiť pokroky.
Abychom si byli vědomi ve velkém rozsahu, nesmíme odsuzovat ani ospravedlňovat problém; bdělost musí být bez výběru. Vyžaduje velikou trpělivost a citlivost, abychom byli takto bdělí. Vyžaduje to dychtivost a trvalou pozornost, aby mohl být celý proces myšlení pozorován a pochopen. Netrpělivost je čas, trpělivost není čas.
Ten, kdo ovládá, je mysl, jež říká: „Musím to ovládat,“ a proto je tento ovládající ovládaným. Jinými slovy: ten, kdo přemýšlí, je mysl, a tudíž mysl a přemýšlející nejsou odděleni. Rozdělení zcela odstraníte, jestliže si uvědomíte, že ten, kdo přemýšlí, je mysl a že ovládající je ovládaným. Nahlížíte-li skutečně podstatu této záležitosti, přichází pozornost.
Jsem k vám připoutaný kvůli své osamělosti a tato připoutanost, jež z osamělosti pramení, říká: „Miluji vás.“ Cítím spojení, protože se nacházíte ve stejné pozici. Dva lidé na sobě lpí kvůli své osamělosti a své sklíčenosti, ulpívají na sobě na základě svého neštěstí. Chceš jej vlastnit a nazývat svým. V okamžiku, kdy tvá mysl vytvoří kolem toho člověka ohrazení „můj“, láska neexistuje.
Tam jsou tři stádia v uvědomění. Nejprve být vědomý příčiny a účinku problému. Druhé být vědomý jeho dvojího nebo neslučitelného procesu a třetí být vědomý sebe a zažívat myslitele a jeho myšlenku jako jedno .
My utečieme z nášho utrpenia a preto mu nerozumieme. Utečieme cez vysvetlenie, vieru, teóriu, rozhlas, noviny, film, drogy či zasvätencov. Nemôžete utiecť od toho. Čím viac ste oboznámený s utrpením, čím viac to milujete, pozvete, hovoríte s tým, spite s tým, tým viac to vydáva svoju vôňu a význam. Všetci trpíme; trpiaci chce uniknúť, utiecť, všetko možné. Pozrieť sa na utrpenie, tak ako sa pozeráte na krásne dieťa a podržať si ho a nikdy neutekať. Ak sa pozriete skutočne hlboko, zistíte, že utrpenie má koniec.
Nezajímáme se o druhé, ačkoli o nich mluvíme dost, vpravdě zájem tu není. Jsme s ními jen pokud nás náš vztah uspokojuje, pokud nám něco dávají, pokud z nich něco máme, byť to byl třeba jen únik. Vztah tu je, pokud je zde uspokojení. Snad se vám to bude zdát trochu příliš příkré, nicméně budete-li pozorovat svůj život pečlivě, poznáte, že skutečně je tomu tak, chcete-li se tomuto faktu vyhnout, pak nutně bude váš život trpět omezeností, jež se nikdy nevyvine v uspokojivý poměr.
Ľudia sa pozerajú na seba so všetkými vzpomienkami, predstavami, dojmami a pocitmi podráždenia. Nikdy nepozorujú priamo. Toto pozorovanie prostredníctvom predstáv, nahromadených vzpomienok nie je v žiadnom prípade vzťahom. Je to vzťah medzi dvoma skupinami predstáv, v žiadnom prípade sa nejedná o vzťah. Žijeme prostredníctvom predstáv a v našich vzťahoch osobných i neosobných sú predstavy vždy. Pokiaľ predstavy existujú budete vystavení ranám a modrinám. A tieto predstavy zabraňujú tomu, aby ste s druhými nadviazali skutočný vzťah.
Mozog je naprogramovaný k riešeniu problémov a preto pristupuje ku každej otázke s mysľou, s mozgom, ktorý vraví - musím to vyriešiť. A potom sa nikdy nestretneme s čerstvým impulzom. Stretnúť sa s problémom nanovo, s akýmkoľvek problémom, to je začiatok inteligencie.
Myseľ ktorá usiluje o bezpečnosť je vždy v strachu. To nemôže byť radostné a poznať tvorivé bytie. Myseľ ktorá sa dobre zakotvila, ktorá sa cíti bezpečne v nejakom úkryte, nemôže nikdy rozumieť realite. V hlbokej neistote sa uvedomuje pravda.
Musíte preskúmať celý pohyb, štrúktúru myšlienky, lebo je to myšlienka, ktorá je zodpovedná za celý obsah vedomia. Ak by ste nemali žiadnu myšlienku nebol by žiadny strach, zmysel pre potešenie, ani čas. Myšlienka je zodpovedná za všetkých vašich bohov, záchrancov, zasvätencov, za celú poslušnosť a oddanosť. Myšlienka hľadá potešenie a únik z osamelosti. Ak sa vážne spýtate, čo je myslenie potom vstúpite do úplne inej dimenzie.
My sme celý obsah ľudstva – smútok, potešenie, túžby, úzkosť, bolesť, strachy, národnosti, kultúra – všetko to je v knihe, ktorou sme. Kniha nie je odlišná od nás, my sme kniha. Čo ste čítali, ste vy, tak nie ste odlišný od toho, čo ste čítali. A ak interpretujete to, čo ste čítali podľa vašej túžby, potešenia či strachu, potom nebudete čítať knihu vôbec. Ten strach, úzkosť, utrpenie je vaša časť. Tak ak človek chce čítať tú knihu, musí vidieť že čitateľ je to, čo číta.
V prvom rade neučím vás nič, rozumiete? Povedal som: " iba sa pozoruj " ! A v tebe je všetko.Ty si celé ľudstvo. Minulosť a prítomnosť. A ak vieš, ako sa na seba pozerať, máš celý príbeh (históriu). A potom nenasleduješ rečníka alebo jeho učenie, lebo on ťa nič neučil.
Pravda nemá cestu, v tom je její krása. Je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíte, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá pevné místo a nelze to nalézt ani v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, a že vás k tomu nepřivede církev ani učitel, ani filozof, pak také zjistíte, že tato živá věc je to, co jste vy: vaše zlost, násilí, křeč, zoufalství a starosti, se kterými žijete. Pravda je v porozumění tomu všemu. A porozumět je možné, jenom když víte, jak se dívat na věci svého života. Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my - náš vztah k ostatnímu světu - a dál už nic. Co je důležité, nejsou životní filozofie, nýbrž sledování toho, co se fakticky denně děje."
Naše osobnost, naše já není však problémem, který by mohla rozřešit naše mysl. Jen vědomí, bdělost, jež není myšlenkou! Být bděle vědom, bez odsuzování, bez schvalování činnosti našeho já - právě jen být vědom - to stačí. . Bdíte-li však nad problémem za účelem, abyste našli, jak ten problém řešit, abyste jej přeměnili, abyste dosáhli výsledku, jste zase v oblasti svého já. Dokud hledáte výsledek, ať už analýzou, stálým zkoumáním svých myšlenek, nebo bdělostí, potud jste obětí já, ega.
Odhoďte ideály, protože ty jsou bezcenné, a pozorujte pouze skutečnost. Odhození ideálů změnilo vzorec mozkových buněk – mozek žil podle tohoto vzorce a nyní je vzorec porušen. Člověk žil v naději, že se postupně změní. Posléze pochopil, že tato postupnost je ve skutečnosti opakováním téhož – opakováním, pozměněním, opakováním, pozměněním, opakováním – a proto nedochází ke kýžené změně. Jestliže toto pochopíte, změní se celá struktura mozku: a to já nazývám vhledem.
Náboženstvo je iba predstieranie. Vravíš, že si budhista. Nie si budhista ale človek ako zbytok sveta so všetkými drinami, zmätkom, biedou, smútkom, bolesťou atď. Tak ty si svet a svet je tebou, psychologicky. Naše vedomie je jeho obsah – strach, bolesť, potešenie, viera, ja chcem, ja nerobím, atd. Vedomie s jeho obsahom je, čo my sme. My sme naše mysle, my sme naše vedomie. Meditácia je tichnutie obsahu, vypúšťanie nášho vedomia s celým jeho obsahom.
Svoboda existuje jen tehdy, nejsem-li ve svém nitru zmatený a nejsem-li psychologicky a nábožensky polapen v žádné pasti – chápete? Pastí existuje nespočetně mnoho: guruové, spasitelé, kazatelé, výborné knihy, psychologové a psychiatři – všechno toto jsou pasti.
Necitujte mne ani kohokoliv jiného, protože pak to nejsou vaše slova a vy se stáváte lidskou bytostí z druhé ruky. Všichni jsme takoví. Toto je zapotřebí uvědomit si jako první, neboť to pokřivuje naše myšlení. Jsme výsledkem milionů let, během nichž jsme byli vystaveni tlaku myšlenek a propagandy ostatních lidí. Jestliže se člověk od tohoto všeho neosvobodí, nemůže nikdy nalézt skutečný zdroj věcí.
Mozek, který se vyvíjel v průběhu času, v průběhu milionů a milionů let, je společným mozkem lidstva. Možná si to nebudeme chtít uvědomit, protože jsme uvyklí představě, že náš mozek je individuální. Tento koncept individuality je tradicí po celá tisíciletí. Takovýto mozek neustále poměřuje – více, méně, lepší a nejlepší – nepřetržitě funguje v rámci tohoto vzorce.
Pozorujte bez minulých vzpomínek a reakcí, které se okamžitě v pozorování promítají. Jenom pozorujte – bez výběru a bez motivů. Budete-li se tím zabývat intenzivně, shledáte, že mysl utichá. Mysl je pohybem a čas je pohybem – čas je tedy myslí. Toto je skutečná meditace: mysl, jež pozoruje svůj vlastní pohyb a která sleduje, jak vzniká, jak vytváří představu a jak se touto představou zabývá.
Krišnamurti