Tazatel: Rád bych věděl, co je to
duchovní život. Byl jsem několik měsíců v klášterech, meditoval, vedl ukázněný
život a hodně četl. Byl jsem v různých chrámech, kostelech i mešitách. Snažil
jsem žít nenáročně, nijak neškodit, nepůsobit bolest lidem ani zvířatům. To
však asi ještě k duchovnímu životu nestačí. Cvičil jsem jógu, studoval zen i
řadu dalších duchovních disciplín. Jsem a vždy jsem byl vegetarián. Vidíte, že
už stárnu. Žil jsem s mnohými světci v různých částech světa, jaksi však cítím,
že toto vše je jenom zástěrka skutečné věci. Rád bych, kdybychom si mohli říci
něco o tom, jak se jeví duchovní život vám.
KRISHNAMURTI: Jednoho dne za mnou přišel
sanjásin. Byl velmi smutný. Říkal, že složil slib celibátu a zřekl se světa,
aby se stal žebravým mnichem, toulajícím se od vesnici k vesnici. Jeho sexuální
touhy byly však tak neodbytné, že se jednoho rána rozhodl nechat si chirurgicky
odstranit své pohlavní orgány. Několik měsíců měl stálé bolesti. Časem se to
však zahojilo a po mnoha letech došel tam, kde je nyní. A tak přišel za mnou a
v té malé místnosti se mě ptal, co by mohl nyní, takto zmrzačený, dělat, aby
byl zase normální - ovšemže ne fyzicky, vnitřně. Tu věc udělal proto, že
sexuální aktivita je považována za překážku v duchovním životě, za něco
neduchovního, co patří do světa potěšení, jehož se musí opravdový sanjásin za
každou cenu vystříhat. Řekl: "Zde jsem, cítím se úplně ztracený,
připravený o své mužství. Tvrdě jsem bojoval se svými sexuálními tužbami,
snažil jsem se je tak ovládnout, až došlo nakonec k této hrozné věci. Co mám
teď dělat? Vím, že to, co jsem udělal, je špatné. Veškerá má energie mě téměř
opustila. Zdá se mi, že můj život končí v temnotách." Držel mě za ruku a
nějakou dobu jsme seděli potichu.
Je tohle duchovní život? Je odmítání
potěšení a krásy cestou, která vede k duchovnímu životu? Odpírat si krásu
kopcil a oblohy, odpírat si vše lidské, vede to k duchovnímu životu? Právě v to
však většina mnichů a světců věří. Mučí se v této víře. Je zmučená a omezená
mysl schopna někdy přijít na to, co je duchovní život? Přitom všechna
náboženství tvrdí, že jediná cesta ke skutečnosti nebo k bohu, nebo jakkoli
jinak to nazývají, je skrze toto mučení a toto omezení. Všechna rozlišují mezi
něčím, čemu říkají duchovní život, a něčím, čemu říkají světský život.
Člověk, který žije jenom pro potěšení,
po celý život se oddává zábavě a veselí, občas má okamžiky utrpení či
zbožnosti, je ovšem světský člověk. Může být velmi chytrý, velmi učený, může
naplnit svůj život svými nebo cizími myšlenkami. A člověk, který je obdařen
schopností uplatnit to ke prospěchu společnosti nebo ke svému vlastnímu
potěšení a dosáhne slávy využitím této schopnosti, takový člověk je také jistě
světský. Světské je ale také chodit do kostela, chrámu nebo mešity, modlit se
ponořeni do slepého fanatismu a předsudků a neuvědomovat si omezenost, jež je v
tom obsažena. Světské je být patriot, nacionalista, idealista. Člověk, který se
uzavře do kláštera a v pravidelných hodinách zasedá s knihou v rukách ke čtení
a modlení, je také jistě světský. A člověk, který jde dělat záslužnou práci, ať
už je to reforma společnosti nebo nějaké misionářství, je ve svém zájmu o svět
stejný jako politik. Rozlišování mezi duchovním a světským životem je v
samotném základu světskosti. Mysl všech těchto lidí, mnicha nebo svatých
reformátorů, se příliš neliší od mysli lidí, které zajímají jenom věci vedoucí
k potěšení.
Důležité je tedy nerozdělovat život na
světský a nesvětský. Důležité je nerozlišovat mezi světským a takzvaně
duchovním. Bez hmoty, bez materiálního světa bychom zde nebyli. Bez krásy
oblohy a stromu, tyčícího se na kopci, bez ženy, jdoucí kolem, bez muže, který
řídí koně, by život nebyl možný. Zajímá nás přece úplnost života a ne jenom
jeho určitá část, která je v protikladu k zbytku považována za duchovní. Vidíme
tedy, že duchovní život je věc celku, ne jenom nějaké části.
Tazatel: Ano, tomu rozumím. Máme co dělat s
úplností života. Nemůžeme oddělovat svět od takzvaného ducha. Otázka tedy zní:
Jakým způsobem můžeme jednat duchovně v různých životních situacích?
KRISHNAMURTI: Co tím máte na mysli - jednat
duchovně? Máte na mysli takový způsob života, v němž není rozdělování na
světské a duchovní, rozlišování mezi tím, co by mělo a nemělo být, mezi mnou a
vámi, mezi libostí a nelibostí? Takové dělení je konfliktem. Život v konfliktu
není duchovní život. Duchovní život je možný jen tehdy, když konfliktu do
hloubky rozumíme. Toto porozumění je inteligence. To, co správně jedná, je tato
inteligence. To, čemu většina lidí říká inteligence, jsou jenom schopnosti k
nějaké technické činnosti, k politickému kličkování nebo obratnost v
obchodování.
Tazatel: Moje otázka tedy ve
skutečnosti znamená, jak má člověk žít bez konfliktu. Jak dojít k pociťování
toho opravdu svatého, jak dosáhnout stavu, který by nebyl pouhou citovou
zbožností, podmíněnou nějakou náboženskou klecí bez ohledu na to, jak stará a
ctěná tato klec je.
KRISHNAMURTI: Člověk. který žije bez větších
konfliktů někde na venkově nebo dřímá v jeskyni na "svatém kopci",
nežije jistě duchovním životem, o jakém zde mluvíme. Ukončit konflikt je jedna
z nejsložitějších věcí. Vyžaduje to pozorování sebe sama a citlivost k
uvědomování si toho, co probíhá vně i uvnitř nás. Konflikt může skončit jen
tehdy, chápeme-li rozpor uvnitř sebe sama. Tento rozpor zde bude do té doby,
dokud nedojde k osvobození od toho, co známe, od všeho, co bylo, od minulosti.
Osvobodit se od minulosti znamená žít v bezčasé přítomnosti, v níž je pouze
pohyb svobody, nezasažené minulostí, tj. tím, co je známé.
Tazatel: Co máte na mysli, když říkáte
"osvobodit se od minulosti"?
KRISHNAMURTI: Minulost jsou všechny naše
nashromážděné vzpomínky. Tyto vzpomínky působí v přítomnosti a formují naše
naděje a strachy z budoucnosti. Tyto naděje a strachy jsou psychologická
budoucnost. Bez nich žádná budoucnost není. Přítomnost je tedy tvořena
minulostí a mysl je hnutí minulosti. Minulost, jež působí v přítomnosti,
vytváří to, čemu říkáme budoucnost. Tato odpověď minulosti přichází samočinně,
není zvána ani vyzývána, je v nás předtím, než ji poznáme.
Tazatel: Jak se v tom případě máme od ní
osvobodit?
KRISHNAMURTI: Uvědomovat si toto hnutí, a to bez
výběru, protože výběr je opět ze stejného hnutí minulosti. Znamenáto pozorovat,
jak minulost v mysli pracuje; takové pozorování není ovlivněno našimi
znalostmi, a není tedy hnutím minulosti. Pozorování bez obrazů myšlení je
činnost, ve které minulost skončila. Pozorovat strom bez myšlení je činnost bez
minulosti. Pozorovat, jak minulost pracuje, je opět činnost bez minulosti. Stav
pozorování je důležitější než to, co vidíme. Uvědomovat si minulost v tomto
pozorování bez výběru, znamená nejenom jednat jinak, ale být jiný. V tomto
uvědomění pracuje paměť efektivně a bez překážek. Být duchovní znamená být si
bez výběru vědom toho, že je zde svoboda od známého dokonce i ve chvílích, kdy
známé musí pracovat.
Tazatel: Avšak to známé, minulost, stále někdy
pracuje, i když by nemělo, stále jedná, a způsobuje tím konflikt.
KRISHNAMURTI: Toto si uvědomovat znamená také
být ve stavu nečinnosti vzhledem k minulosti, jež je v činnosti. Skutečný
duchovní život je tedy svoboda od poznaného. Neznamená to poznané úplně z mysli
vymést, ale vstoupit do zcela jiného stavu, ze kterého poznané pozorujeme. Toto
zření bez výběru je činnost lásky. Duchovní život je tato činnost, celé žití je
tato činnost a duchovní mysl je tato činnost. Duchovnost, mysl. život a láska
jsou jedno.
Žitie je predsa dôležitejšie ako akákoľvek idea,
ideál, cieľ alebo princíp. Otázkou je či môže človek nájsť osvietenie
v behu života, v každodennej činnosti. Duchovnosť nie je oddelená od
života. Naopak je to život sám. Celý zmätok a utrpenie je spôsobený práve
tým, že ľudské bytosti duchovnosť a život od seba oddelujú.