Jdi na obsah Jdi na menu

Vztahy jsou opravdu zrcadlem, v němž je možno objevit sebe. Bez vztahů neexistujete. Býti – znamená mít vztahy – toť naše existence. Jinak, bez vztahů nemá naše existence význam. Existujete ne proto, že myslíte, že jste, nýbrž že jste ve vztazích a neporozumíte-li této vztažnosti, dostanete se do konfliktů a rozporů. Porozumět sobě, značí pochopit vztahy, které jsou zrcadlem, v němž mohu vidět sebe sama. Toto zrcadlo může být buď pokřivené, nebo může být odrazem toho, co je. Avšak většina z nás vidí ve vztazích, v tomto zrcadle věci, jak bychom je nejraději viděli, nevidíme však to, co je. Raději idealizujeme nebo unikáme, raději bychom žili v budoucnosti, než abychom pochopili vztah v bezprostřední přítomnosti.

Budeme-li tedy zkoumat svůj život, svůj vztah ke druhým, zjistíme, že ten život není než procesem izolace. Nezajímáme se o druhé, ačkoli o nich mluvíme dost, vpravdě zájem tu není. Jsme s ními jen pokud nás náš vztah uspokojuje, pokud nám něco dávají, pokud z nich něco máme, byť to byl třeba jen únik. Hledíme-li na svůj život a pozorujeme své vztahy, vidíme, že to bylo vlastně stavění obran proti druhým a tak žijeme uzavřeni, protože je to uspokojivější a zdá se nám to jistější. Všichni hledáme moc a sílu nejrúznejším zpusobem. Tak ale pěstujeme izolaci. Toho se mužeme zbavit nestotožňujeme-li se s něčím větším, než jsme sami.

Jsem chtivý. Já a chtivost nejsou dva různé stavy. Je jen jedna věc a tou je chtivost. Jsem-li se vědom, že jsem chtivý, co se stane? Budu se snažit nebýt chtivým. Přihlédnu-li však přesněji a do hloubky, spatřím , že tvůrce oné snahy je současně i tvůrce oné chtivosti, ba že je tou chtivostí a že není odděleného já a oddělené chtivosti, ale že je jen chtivost. Uvědomím-li si, že já sám jsem chtivý a že tu není žádného pozorovatele, který by byl plný chtivosti, ale že já sám jsem chtivost sama, pak se stane celá otázka zcela jinou a jiná bude naše odpověď a tím pádem naše snaha nebude již destruktivní, rozkladnou, ničící. Co budete dělat, jestliže celá vaše bytost je chtivost, jestliže v důsledku toho i jakákoli vaše činnost nebude ničím jiným, než zase nějakým projevem chtivosti. Je tu vždy jen ono já, výsostná jednotka, voják, který kontroluje a ovládá. Je to však iluze a my víme jak vzniká.

Což není naše myšlenka – pokud to není u rýsovacího prkna nebo v laboratoři – vždycky v prvé řadě snažící se o sebezachování a stále trvání. Není naše myšlenka vždy podmíněna? Není veškerá její činnost zaměřena vždy jen na sebe? Což je možné, aby myšlenka vyřešila nějaký problém, když to byla zase jen myšlenka, která ho stvořila? Není receptu na odstranění konfliktu, rozporu mezi lidmi, mezi mnou a vámi. Když si toto uvědomíme, jakmile poznáme, jak a ze kterého pramene myšlenka přichází, pak nutně dojdeme k dotazu? Může myšlenka dojít konce?

Naše osobnost, naše já není však problémem, který by mohla rozřešit naše mysl. Jen vědomí, bdělost, jež není myšlenkou! Být bděle vědom, bez odsuzování, bez schvalování činnosti našeho já – právě jen být vědom – to stačí. Bdíte-li však nad problémem za účelem, abyste našli, jak ten problém řešit, abyste jej přeměnili, abyste dosáhli výsledku, jste zase v oblasti svého já. Jen tehdy si uvědomuji činnost svého já, když něčemu oponuji, když moje já chce dosáhnout určitého výsledku, nebo když můj pocit radosti a spokojenosti dojde svého konce a já chci ještě.

Je jisté, že myšlenka není než reakcí. Kde je činnost já, tam není láska. Láska není obsažena v čase a nedá se praktikovat. Jinak by to nebylo zase nic jiného, než činnost našeho já, směřující k dosažení výsledku. Myslíme podle svých reakcí, podle reakcí své paměti, svých zkušeností, poznatků a věr. Základní reakce myšlení je proces izolační, proces oddělovací. Vy všichni pozorujete průběh, postup své mysli. To značí, že každý z vás pozoruje svoji činnost, svoji víru, vědomosti. Vše to dává jistotu, že ano? Dávají jistotu, sílu myšlenkovému procesu. A ten proces zase posiluje mé já. Jestliže pohledíte hlouběji do svého nevědomí, spatříte, že i tam je tento proces v činnosti. My víme, že sobecká činnost je škodlivá, ničivá a že jakákoli forma ztotožňování s určitou zemí, skupinou, s určitým přáním, touhou, se snahou po výsledku, ať už zde nebo po smrti, jakékoli následování příkladu, nebo cesta za ctností – my víme, že to vše je v podstatě činnost sobecké osobnosti. Všechny naše vztahy, ať k přírodě, k lidem, k ideám – všechny jsou výsledkem našeho egocentrického zaměření – a když to víme, ptáme se, co dělat. Veškerá naše činnost musí přestat.

Je možné nemyslet v termínech časových, nemyslet ve výrazech "čím bych měl být", "čím jsem teď"? Neboť právě z takových otázek vzniká proces, vzniká egocentrická činnost. Rozhodně vývoj – proces v čase – nemůže být revoluční. V časovém procesu není proměnění, je jen pokračování, plynutí, není tam konce, není tam nic než znovu-poznávání. Poznáváme již známé. Jen v případě, že došlo k úplnému zastavení vývoje v čase, když ustala činnost našeho já – ega, nastává revoluce, proměna, zrození nového.

Nebude pokoj a mír, dokud se nedostaneme nad toto separativní myšlení, které je pouze výrazem našich já, pokud nepřekročíme ono "mé" – ať už osobní nebo kolektivní formy. Jak dojdeme konce myšlení? Je to možné pomocí disciplíny? Zřejmě ne , jinak byste zde nebyli. Prosím, povšimněte si procesu disciplíny, kázně, který je prostě rovněž procesem myšlenkovým, v němž je potlačení, zapuzení, kontrola, ovládnutí, což vše působí na nevědomé (podvědomé), které se projeví později. To bylo zkoušeno již dosti dlouho, takže dnes si neděláme iluzi, že by disciplína mohla kdy zrušit naše já, naše sobectví, naši osobnost. Disciplína jen posiluje naše já.

Nic, co se dosud v tomto směru podniká, neuspělo – ani náboženství, ani věda, ani víra. Není to vše základní plýtvání myšlenkové činnosti, jež není ničím než cestou reakce, reagováním k izolaci? Ale pozor! Co se stane, budeme-li se vší pozorností si uvědomovat, že myšlenka není schopna sama sebe přivést do klidu, ke konci? Uvědomte si, že každá reakce je podmíněna a že podmíněností nedojdeme osvobození, ani na začátku, ani na konci a že svoboda musí být už na samém začátku a ne až na konci. Když si uvědomíte, že každá reakce je rovněž formou podmíněnosti a že tím dává potlačování, trvání našeho já, co se stane? Zde musíte mít zcela jasno.

Je vidno, že k lásce dochází tam, kde není mysli a proto nutno rozumět celému myslivému procesu a funkci mysli. Jen tehdy, až úplně zanikne ta celá struktura našeho já, následkem úplného porozumění, dostaví se to věčné, bezčasové, nezměřitelné. Nemůžete k němu jít, není k němu cesty, přijde to samo k vám.

Jiddu Krishnamurti
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA