Otázka: Klepy mají hodnotu v sebepoznání. Proč nepoužít klepy jako prostředek ke zjištění toho co je?
Krishnamurti: Zajímám se - proč klábosíme? Ne protože nám to odhalí jiné. A proč by měli být jiní odhaleni nám? Proč chcete znát jiné? Proč toto znepokojení nad jinými? Nejprve, proč klábosíme? To je forma nesoustředěnosti, není tak? Mít rád starost, to je znamení nesoustředěné mysli. Proč tato touha zasahovat do druhých, znát co dělají, říkají? To je velmi povrchní mysl, která klábosí, není tak? - zvídavá mysl, která je špatně řízená. Známe jiné jestliže neznáme sebe? Můžeme soudit jiné, jestliže neznáme způsob našeho vlastního myšlení, naše akce, chování. Proč toto neobyčejné znepokojení nad jinými? Není to útěk, tato touha zjistit co jiní myslí a cítí a klábosí? Nenabízí to únik ze sebe? Každý to dělá. Prakticky každý klábosí o někom jiném. Proč?
My klábosíme o jiných, protože my nejsme dostatečně zaujatí procesem našeho vlastního myšlení a našeho vlastního děje. Obecně, když klábosíme to znamená odsoudit jiné, nebo napodobit jiné. Proč my chceme napodobit jiné? Jinými slovy klepy jsou forma pocitu, není tak?- kterého si dopřejeme. To může být různý druh pocitu, ale tam je vždy tato touha najít vzrušení, rozptylování. Jestliže člověk opravdu jde do této otázky hluboce, zjistí že je opravdu vyjímečně mělký a hledá vzrušení z vnější strany tím, že mluví o jiných. Když přichytíte příště sebe jak klábosíte o někom, jestliže vy jste vědomí toho, to ukáže vám hrozně moc o sobě. Nepřikryj to tím, že říkáš, že jsi pouze zvědaví na jiných. To ukáže nesoustředěnost, smysl pro vzrušení, povrchnost, nedostatek skutečného, hlubokého zájmu o lidech.
Příští problém je, jak zastavit klepy. To je příští otázka, je to tak? Když jste vědomí, že klábosíte, jak vy přestanete klábosit? Jestliže se to stalo zvykem, ošklivá věc, která pokračuje den za dnem, jak zastavíte to? Vyvstává ta otázka? Když víte, že klábosíte, když jste vědomí, že klábosíte, vědomý všech těch imlikací, pak se ptáte, “jak zastavím to?” Není to zastaveno v momentu když jste vědomí, že vy klábosíte? 'Jak' nevyvstává vůbec. `Jak' vyvstává jedině když jste nevědomí; a klepy ukážou nedostatek uvědomění. Experimentujte s tímto pro sebe příště když klábosíte, a viďte jak rychle, jak bezprostředně vy přestanete klábosit, když jste vědomí o čem mluvíte, vědomý, že váš jazyk uteče s vámi. To nepožaduje zásah vůle zastavit to. Nutné je být vědomý, být vědomý co říkáte a vidět důsledky toho. Vy nemusíte odsoudit nebo ospravedlnit klepy. Jen být vědomý toho a budete vidět jak rychle přestanete klábosit; protože to ukáže mé způsoby akce, chování, vzoru, v tom odhalení, objevíte sebe,co je daleko důležitější než klábosení o jiných, co oni dělají, mysl a jak se chovají.
Deníky jsou naplněné klepy, globální klepy. To je celé únik ze sebe, od naší vlastní malichernosti, od naší vlastní ošklivosti. My si myslíme, že přes povrchní zájem o světovém dění, se staneme více a více moudrý, více schopný. Celé tohle, jistě, jsou způsoby, jak utéct od sebe. My jsme tak prázdny mělký, my jsme tak vystrašení ze sebe. Jsme tak slabí a ty klepy jsou jako druh bohaté zábavy. My pokusíme se vyplnit tu pustinu v nás se znalostmi, s rituály, s klepy, se setkáním se ze skupinami - s nespočetnými způsoby útěku a tak útěky se stali všedůležité, a ne chápání toho co je. Většina z nás ma ráda tyto útěky, protože oni jsou příjemnější. Také, když my známe sebe tak jak jsme, to jde velmi těžko se zabývat sebou; to je jeden z problémů před kterým stojíme. My neznáme co dělat. Když vím, že jsem prázdný, že trpím, jsem v bolestech, a neznám co dělat, jak se zabývat tím, tak se člověk uchýlí ke všem druhům útěků.
Otázka je, co dělat? Zřejmě, samozřejmě, člověk nemůže uniknout, to je nejvíc nesmyslné a dětinské. Ale když vy jste konfrontováni se sebou, co uděláte? Nejprve, je to možné nepopírat nebo neospravedlňovat to ale jen zůstal s tím, jak to je, jak vy jste? - což je extrémně svízelné, protože mysl hledá vysvětlení, zavržení, identifikaci. Jestliže nedělá některou z těch věcí ale zůstane s tím, pak to je jako když přijímá něco. Jestliže připustím, že jsem hnědý, tak je konec toho, ale jestliže jsem žádostivý k jiné barvě, pak vznikne problém. Připustit, to co je, je nejtěžší. To člověk může dělat jenom když není tam žádný útěk a zavržení nebo ospravedlnení je forma útěku. Proto když jeden rozumí celému procesu proč člověk klábosí a když pochopí nesmyslnost toho, krutost a všechny věci zahrnuté v tom, pak opouští člověk to co je. My se blížíme k tomu co je vždy cez zničení toho, nebo změnit to na něco jiného. Jestliže my neděláme té věci ale blížime se k tomu se záměrem pochopení, být s tím kompletně, pak my shledáme, že to už není věc, které jsme se obávali. Pak je možnost transformovat to co je.