Jdi na obsah Jdi na menu

    Řekneme si něco o meditaci? O něčem mluvit a skutečně to dělat jsou dvě rozdílné věci. Pokud se máme zabývat tímto složitým problémem, pak dle mého nejen musíme porozumět významu slov, ale musíme být schopni se také za slova dostat. V otázce meditace je zapleteno několik různých věcí. Abyste ji skutečně pochopili, abyste ji skutečně uskutečnili, ne pouze intelektuálně, verbálně a teoreticky, tak to od vás bude vyžadovat mimořádný druh vážnosti, ve které se musí nacházet velká dávka inteligence a humoru.
 
    Člověk se musí nejprve zabývat tím, co je to nábožná mysl; ne co je to náboženství, ale jaký je stav mysli a srdce, které jsou nábožné. Člověk může slovu „náboženství“ v závislosti na svém podmínění přidělit spousty významů – buď se k náboženství může stavět citově, sentimentálně nebo se zbožností, nebo může zcela popírat celý problém náboženského postoje, náboženského způsobu života, jak také dnes spousta lidí činí. Člověku je dnes mnohdy dokonce trošku trapně, když začne mluvit o náboženských záležitostech. Avšak nábožná mysl nemá absolutně nic společného s vírou v Boha – ona v sobě nemá žádnou teorii, žádnou filosofii, žádný závěr, protože v sobě nemá strach a tedy ani potřebu žádné víry.
 
    Nábožnou mysl je velmi obtížné popsat – popis nemůže nikdy být popisovanou věcí. Pokud však člověk bude vnímavým, ostražitým a vážným, tak si k ní procítí cestu.
 
    Nejdřív ze všeho - člověk nesmí patřit k žádnému organizovanému náboženství. Myslím si, že to je pro většinu lidských bytostí jednou z nejobtížnějších věcí; oni chtějí ulpívat na nějakém druhu naděje, víry, na nějakém druhu teorie nebo závěru, nebo na nějaké osobní zkušenosti, které budou dávat náboženský význam. Jakýkoliv druh připoutání a tedy závislosti na nějaké své konkrétní skryté zkušenosti, nebo na nahromaděné zkušenosti tzv. svatých, mystiků, nebo na svém konkrétním guru nebo učiteli – všechno to je třeba naprosto a úplně odložit. Doufám, že to uskutečňujete právě teď, protože náboženská mysl není zatížena strachem, ani nehledá žádný druh jistoty nebo požitku. Abychom objevili, co je to meditace, pak musíme bezpodmínečně mít mysl, která není zatížena hledáním nějakých zážitků. V hledání zážitků spočívá cesta k iluzím.
 
    Nehledat žádný zážitek je velmi obtížné; životy většiny z nás jsou tak mechanické, tak plytké, že toužíme po hlubších zážitcích, protože jsme znuděni povrchností života. Toužíme, či spíše žízníme po něčem, co bude mít nějaký význam, plnost, hloubku, krásu, nádheru a proto to mysl hledá. A to, co hledá, také najde; jenže to, co najde, nebude pravda. To, o čem mluvím – pasivně to všechno přijímáte nebo to automaticky odmítáte, popíráte? Prosím nepřijímejte to ani to nepopírejte – tady nejde o nějakou záležitost pro vaše nebo pro mé potěšení, protože v tomto neexistuje absolutně žádná autorita, ani má, ani ničí jiná. Víte, většina z nás touží po někom, kdo by nás vedl, kdo by nám byl majákem a my do toho člověka vkládáme svou víru nebo důvěru - nebo do toho ideálu, zásady či představy. A proto jsme závislí na jiném. Mysl, která závisí na autoritě, a která proto není schopna stát zcela sama, není schopna chápat, není schopna dívat se přímo, taková mysl v sobě nevyhnutelně musí mít strach, že kráčí špatným směrem, že nedělá tu správnou věc, že nedosáhne oné extáze, která je slibována za odměnu a po které člověk touží. Všechny podobné formy autority musí bezpodmínečně zaniknout; což znamená, že v sobě přestanete mít strach, že přestanete záviset na druhém (nebude žádný guru) a že budete vlastnit mysl, která nehledá zážitky. Protože pokud člověk touží po nějakém zážitku, pak to značí, že člověk touží po nějakém velkém požitku - nazývejte jej, jak chcete – extází, radostí, nalezením pravdy, osvícením.
 
    A také - jak hledající pozná, co objevil, a zda to, co objevil, je pravda? Může mysl, která něco konkrétního hledá, která po něčem konkrétním pátrá, objevit něco, co právě žije, co je v pohybu a co nikde nespočine? Nábožná mysl nepatří k žádné skupině, k žádné sektě, k žádné víře, k žádné církvi, k žádnému organizovanému cirkusu; a proto je schopna se na věci dívat přímo a rozumět věcem okamžitě. A taková je nábožná mysl, protože ona je světlem sama sobě. Její světlo nebylo zažehnuto nikým druhým – svíce, kterou zapálil někdo druhý, může velmi rychle pohasnout. A většina našich vír, dogmat, rituálů je výsledkem propagandy, která nemá absolutně nic společného s nábožným životem. Nábožná mysl je světlem sama sobě, a proto pro ni neexistuje žádná odměna ani žádný trest.
 
    Meditace je dokonalým vyprázdněním mysli. Obsah mysli je výsledkem času, toho, čemu se říká evoluce; je výsledkem tisíců zkušeností, obrovského nahromadění znalostí a vzpomínek. Mysl je tak zatížena minulostí proto, že všechny znalosti jsou minulost, všechny zkušenosti jsou minulost a celá paměť je nastřádaným důsledkem tisíců zkušeností – to všechno patří do pole známého. Je možné, aby se mysl, která zahrnuje jak vědomou, tak nevědomou část, zcela vyprázdnila od své minulosti? A tím je celý pohyb meditace. Mysl si je vědoma sebe sama bez jakéhokoliv výběru, pozoruje celý svůj pohyb – může toto uvědomování si zcela vyprázdnit mysl od všeho toho, co zná? Protože pokud bude v mysli jakýkoliv pozůstatek minulosti, tak nemůže být nevinná. Takže meditace je naprostým vyprázdněním mysli.
 
    O meditaci se říká spousta věcí, zvláště na Východě; existuje tolik škol, tolik pravidel, tolik knih bylo napsáno o tom, jak meditovat, co dělat. Jak víte, že to, co vám bylo řečeno, je pravda nebo lež? Když vám já říkám, že meditace je naprostým vyprázdněním mysli, jak víte, že je to pravda? Kdo vám to poví? Váš vlastní předsudek, vaše osobní sympatie k obličeji člověka, který mluví? – nebo jeho pověst, nebo to, že má schopnost vcítit se, že je přátelský? Jak to poznáte? Musíte projít skrze všechny systémy, všechny školy, učit se od všech učitelů, kteří vás budou vyučovat meditaci, než budete schopni objevit, co je meditace? Nebo to můžete objevit tehdy, pokud nebudete mít nikoho z těchto lidí, aby vám říkal, co dělat?
 
    Říkám vám co možná nejméně dogmaticky: neposlouchejte nikoho – včetně mě, zejména ne mě – všichni se necháte až příliš snadno ovlivnit, protože všichni po něčem žízníte, toužíte po osvícení, po radosti, po extázi, po nebi; a proto se snadno necháte chytit sliby druhých. Takže to musíte objevit zcela sami. Proto nemá žádný smysl jezdit do Indie, ani do žádného zenového kláštera, kde by vás někdo učil, jak meditovat; protože pokud víte, jak se dívat, všechno je ve vás samotných. Proto zcela odložte stranou všechny autority, všechno vzhlížení k někomu, protože pravda nikomu nepatří, ona není osobní záležitostí. Meditace není nějakým soukromým osobním požitkem či zkušeností.
 
    Víte, člověk potřebuje obrovskou harmonii mezi myslí, srdcem a tělem - pokud lze provést takové rozdělení – psychosomaticky, pokud tomu slovu dáváte přednost. Dozajista musí dojít ke vzniku úplné harmonie, protože pokud existuje jakýkoliv rozpor, jakékoliv rozdělení, tak existuje konflikt. Konflikt je přímo samotnou podstatou plýtvání energie a vy potřebujete obrovskou energii, abyste mohli meditovat. Harmonie je tedy naprosto nezbytná. Mysl, mozek, organismus, samotné nitro srdce musí být jedním celkem, nesmí být rozbité, roztříštěné; sami to můžete spatřit, nikdo vás to nemusí učit. Jak tu harmonii nastolit je zcela jiná otázka. Úplná harmonie znamená, že jak mysl tak organismus musí být neobyčejně vnímavé; proto se člověk musí zabývat celou otázkou diet, cvičení a správného způsobu života. A protože o tom nechceme sami přemýšlet, ani se na to podívat a zabývat se tím, tak se obracíme k někomu jinému, kdo by nám řekl, co máme dělat. Jenže pokud se obracíme k někomu druhému, pak omezujeme svou vlastní energii, protože se ptáme, zda to je nebo není možné. Pokud řekneme, že je to nemožné, pak se naše energie stane velmi omezenou; pokud řekneme, že je to možné ve vztahu k tomu, co již známe, tak se to stane velmi malým atd.
 
    Takže si musíme uvědomit nezbytnost této naprosté harmonie, protože pokud bude existovat jakýkoliv druh nesouladu, tak bude existovat pokřivení. A musí existovat také disciplína. Disciplína znamená řád – ne potlačování, ne přizpůsobování se nějaké zásadě nebo nějaké představě, nějakému systému, nějakému závěru, nějaké metodě.
 
    Řád není nějakým plánem, vzorem, podle kterého žijete. Řád nastane jen tehdy, pokud pochopíte celý proces zmatku, kterým je váš vlastní život – pokud projdete skrze to, co je negativní, a tak se dostanete k pozitivnímu. Náš život je zmatek, což znamená neustálé rozpory, říkat jednu věc, dělat jinou a myslet si zase další. Náš život je fragmentární existence a v této fragmentaci se snažíme objevit nějaký druh řádu. Myslíme si, že tento řád vznikne skrze disciplínu a kontrolu. Mysl, která je kontrolována, disciplinována ve smyslu přizpůsobování se nějakému vzoru, ať již zavedenému sebou samým, či společností, či konkrétní kulturou, taková mysl není svobodná, je to pokřivená mysl. Proto se člověk musí ponořit do celého tohoto problému zmatku. A skrze pochopení toho, co je zmatek a jak vzniká, vznikne řád – živoucí věc.
 
    Jaká je samotná podstata zmatku? Naše životy jsou chaotické, rozdělené; žijeme v oddělených kompartmentech; nejsme celistvou, nerozbitou bytostí. Podstatou zmatku jsou rozpory a kde se v nás nachází rozpory, tam musí existovat úsilí, a proto i zmatek. (Je to velmi jednoduché. Možná se vám jednoduché věci nelíbí. Lze to učinit také velmi složitým!). Člověk si uvědomuje, jak strašně chaotický je jeho život, jak se rozpory různých přání, záměrů, závěrů, plánů vzájemně trhají; být násilný, toužit žít v míru; být ctižádostivý, chamtivý, soutěživý a říkat o sobě, že miluji; být sebestředný, egoistický, omezený a mluvit o universálním bratrství. Neustále něco předstíráme, a proto jsme plni obrovského pokrytectví. Řád je tedy nezbytný a samotné pochopení zmatku s sebou přinese svou vlastní disciplínu, která bude řádem, ve kterém nebude žádné potlačování, ani přizpůsobování se. Doufám, že se mi to daří vysvětlit, alespoň verbálně. Disciplína znamená učit se a ne střádat technické znalosti – učit se o svém chaotickém životě, a proto nikdy nedospět k žádnému závěru. Většina našich činů je založena na závěrech nebo na ideálech nebo na snaze přiblížit se ideálům. Proto jsou naše činy vždy v rozporu a tedy chaotické. Toto můžete velmi snadno spatřit. Pokud to dokážete pozorovat v sobě samém, pak ve vás zcela přirozeně a samovolně vyvstane řád, osvobození od veškeré autority a tedy i osvobození od veškerého strachu. Můžete učinit chybu, ale okamžitě ji opravte.
 
    Jak se může mysl oprostit od iluzí? – to je zásadní otázka, protože můžete „meditovat“ třeba donekonečna a vytvářet si přitom své vlastní iluze. Jednou jsem se setkal s člověkem, který meditoval celých 25 let – a to ne pouze rekreačně – v životě se vzdal všeho, svého dobrého postavení, svých peněz, rodiny, dobrého jména a po celých 25 let praktikoval meditaci. Naneštěstí pro něj jej někdo přivedl na jednu z mých přednášek a dalšího dne mne přišel navštívit a řekl mi: „To, co jste říkal o meditaci, je naprostá pravda: já jsem hypnotizoval sám sebe, měl jsme své vlastní vize a v těch vizích jsem nacházel svůj požitek podle svého podmínění“. Pokud je člověk křesťanem, pak bude mít vize Krista atd.; pokud je člověk Hinduistou, pak má nějakého svého konkrétního Boha a je s ním v přímé komunikaci, což znamená, podle svého podmínění.
 
    Takže otázka zní, jak se mysl může zcela oprostit od iluzí? Člověk si tuto otázku musí položit velmi vážně a velmi hluboce. Spousta lidí naslouchá všemožným jogínům a učitelům, kteří jim říkají, co mají dělat, kteří jim poskytnou nějaký slogan, nějakou mantru, nějaké slovo, které jim poskytne neobyčejné zážitky – však víte, o čem mluvím. Naslouchali jste někdy zvuku nějaké hudby tak úplně, že všechny ostatní zvuky až na ten jeden zanikly? Pokud se mysl tím zvukem zabývá, jde s ním, pak obdrží neobyčejné výsledky. To však není meditace, je to jen psychologický trik, kterým člověk může klamat sebe sama a je to jen jiný druh iluze.
 
    A také braní drog za účelem získání „transcendentních zážitků“ může, skrze chemii, přinést určité výsledky; zrovna tak pokud se budete hodně postit, tak dosáhnete určité vnímavosti a vaše mysl se stane mnohem živější, bdělejší, ostřejší a čistší – nebo pokud se budete věnovat technikám správného dýchání. Toto všechno jsou různé druhy triků, které s sebou nesou své vlastní iluze. A mysl na těch iluzích ulpívá, protože jsou velmi uspokojující, jsou vaším soukromým, osobním úspěchem. Avšak když svět trpí, prochází skrze agónii, pokřivení, korupci, pak nějaká vaše malá vize v nějakém malém koutě pole života nemá žádný význam.
 
    Může člověk toto všechno smést jako poněkud nevyzrálé a dětinské? Krom toho - vede to ke strnulosti a otupuje to mysl. Jak se tedy může mysl osvobodit od všech iluzí? – mějte přitom na paměti, že pokud ve vás existuje jakékoliv úsilí, jakýkoliv rozpor, tak musí existovat iluze. Jak může tento stav rozporů, tento zmatek, toto pokřivení, rozličné formy korupce – společenské, náboženské a osobní korupce – jak může toto všechno, co vytváří různé druhy sebeklamů a iluzí, být zcela vymazáno? To se může přihodit jen tedy, pokud bude mysl zcela v klidu, protože jakýkoliv pohyb myšlení je pohybem minulosti. Myšlení je reakcí paměti, nastřádaných zkušeností, znalostí atd. – je minulostí. A dokud bude tento pohyb minulosti v celé struktuře mysli existovat – což zahrnuje i mozek – tak musí existovat také pokřivení.
 
    Takže otázka zní: jak může myšlení při meditace úplně chybět? Myšlení je samozřejmě nezbytné; čím je logičtější, rozumnější, zdravější, objektivnější, bez emocí, neosobní, tím účinnější a efektivnější je. V životě musíte používat myšlení, abyste dokázali fungovat. Přesto však mysl musí být schopna, musí být zcela osvobozena od jakéhokoliv druhu pokřivení, aby mohla objevit, co je pravda, co je posvátné. Musí existovat harmonie mezi používáním myšlení v životě a mezi osvobozením od myšlení. Je to zcela logické. Není to nějaká má osobní, mystická teorie. Aby mysl dokázala spatřit něco, co je pravdivé, aby mohla objevit a vnímat něco, co je nové, něco, co nebylo vytvořeno nebo učiněno nikdy předtím, tak musí být zcela osvobozena od všeho, co zná. A přesto musí člověk dokázat žít i v tom, co zná. Člověk, který vymyslel tryskový motor, se musel osvobodit od znalostí o motorech s vnitřním spalováním. A stejným způsobem, aby mysl mohla objevit něco, co je zcela nové, tak nesmí existovat žádné iluze, musí existovat úplné, naprosté ticho; nejen v pohybu myšlení, ale také v aktivitě samotných mozkových buněk s jejich vzpomínkami.
 
    Je to docela problém, co? Chápete, jakým způsobem žijeme ve frázích, v závěrech, v předsudcích? Žijeme mechanicky, uprostřed rutiny vydělávání na živobytí, rutiny výkonu povolání, ze které se snažíme odvodit postavení a prestiž. Náš život je nekonečnou sérií přizpůsobování se; buď se přizpůsobujeme strachu nebo se přizpůsobujeme požitkům. Taková mysl nemůže nikdy objevit nic nového. A proto každý učitel, každá metoda a každý systém, který vám říká: „Dělejte tady to a pak naleznete toto“, vám lže. Protože každý, kdo říká, že ví, ve skutečnosti nic neví. To, co zná, je rutina, technika, disciplína, přizpůsobování se.
 
    Takže mysl, mozek a tělo ve vzájemné úplné harmonii musí být v naprostém tichu – tichu, které nebylo vytvořeno užitím prášku na uklidnění nebo opakováním nějakých slov, a je lhostejno, zda by se jednalo o Ave Maria nebo nějaké sanskrtské slovo. Opakováním se vaše mysl otupí a mysl, která je strnulá, nemůže nikdy objevit, co je pravdivé. Pravda je něco, co je neustále nové – slovo „nové“ není úplně vhodné, ve skutečnosti je bezčasová.
 
    Takže musí existovat ticho. To ticho není opakem hluku ani přerušením klábosení; není výsledkem kontroly, není výsledkem toho, že si řeknu: „teď budu potichu“, což by bylo dalším rozporem. Když řeknete „budu“, tak musí existovat nějaká entita, která se rozhodne, že bude potichu, a pak se bude snažit uskutečňovat to, co nazývá tichem; v tom musí existovat rozdělení, rozpor, pokřivení. Uskutečnit toto vše vyžaduje obrovskou energii a tedy jednání. My plýtváme spoustu energie hromaděním znalostí. Znalosti mají své místo – musíte mít znalosti, čím více jich máte, tím lépe. Když se však znalosti stanou mechanickými, když má mysl kvůli znalostem pocit, že víc už není možné, když dospějeme k závěru, že není možné se změnit, pak nemáme žádnou energii.
 
    Ve světě existuje představa sexuální kontroly, celibátu, abyste měli více energie k nalezení Boha a všechny ty ostatní náboženské důsledky z toho vyplývající. Jen si představte všechny ty ubohé svaté muže a mnichy, skrze jaká muka prochází, aby nalezli Boha! A Bůh – pokud taková věc existuje – vůbec netouží po zmučené mysli, po rozervané a pokřivené mysli, která se stala otupělou a která žije ve strnulosti.
 
    Ticho mysli vzniká přirozeně – prosím dávejte pozor – vzniká přirozeně, snadno, bez úsilí, pokud víte, jak pozorovat, jak se dívat. Když pozorujete mrak, dívejte se na něj beze slova a
tedy bez myšlení, dívejte se na něj bez rozdělení v podobě pozorovatele. Pak bude bdělost a pozornost v samotném dívání se; ne rozhodnutí být pozorným, ale dívání se s pozorností, i kdyby ten pohled měl vydržet pouhou sekundu, či minutu – to stačí. Nebuďte chamtiví, neříkejte si: „musím to mít celý den“. Dívat se bez pozorovatele znamená dívat se bez mezery mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje – což neznamená ztotožňovat se s věcí, na kterou se díváte.
 
    Takže pokud se dokážete dívat na strom, mrak, světlo na vodní hladině bez pozorovatele, a také – což je mnohem těžší, což vyžaduje více pozornosti – pokud se dokážete dívat sami na sebe bez představy, bez jakéhokoliv závěru, protože představa, závěr, názor, mínění, dobro a zlo jsou centrovány kolem pozorovatele, pak objevíte, že mysl i mozek se stanou pozoruhodně klidnými. A tento klid není něčím, co lze pěstovat; může nastat a nastane, pokud budete zcela pozorní, pokud budete schopni stále sledovat, sledovat své pohyby, svá slova, své pocity, pohyby své tváře a také všechno ostatní. Snaha napravit to, co pozorujete, přinese rozpor, pokud to však budete pouze sledovat, pak samotné to pozorování přinese změnu.
 
    Takže ticho vzniká, pokud existuje hluboká pozornost, nejen na vědomé úrovni, ale také v hlubších úrovních vědomí. Sny a spánek jsou velmi důležité; součástí meditace je být bdělým ve spánku, být bdělým, když tělo a mysl – organismus – spí. (Nepřijímejte prosím nic z toho, co říkám – nejsem váš guru, váš učitel ani autorita. Pokud ze mne učiníte svou autoritu, tak ničíte sami sebe a mne také)
 
    Říkali jsme, že meditace je vyprázdněním mysli; nejen vědomé mysli, ale také skrytých úrovní mysli, které se nazývají nevědomím. Nevědomí je právě tak hloupé a absurdní jako vědomí. A během spánku se vyskytují různé druhy povrchních snů, o nichž nestojí za to přemýšlet – snů, které nemají vůbec žádný význam. Jsem si jistý, že o tom všem dobře víte, nebo ne? Pak existuje sen, který má význam a ten význam lze pochopit v průběhu samotného snění. To je možné jen tehdy, když jste během dne pozorní, když sledujete, nasloucháte každému pohybu svých myšlenek, motivů, pocitů a ambicí. Sledování vás neunavuje, nevyčerpává, pokud se nesnažíte opravovat to, co sledujete. Pokud si říkáte: „toto nesmí existovat“ nebo „toto musí existovat“, pak se unavíte a znudíte. Pokud však sledujete bez výběru, uvědomujete si během dne bez jakéhokoliv mám či nemám rád, pak když sníte a ty sny mají nějaký význam, v samotném okamžiku snění – všechny sny jsou živé, stále se v nich odehrává nějaké jednání – pak samotné to jednání pochopíte. Takže pokud toto vše uskutečníte, mysl ve spánku se stane pozoruhodně bdělou a vy nebudete muset chodit k analytikovi snů. Tato bdělost mysli vidí něco, co vědomá mysl nemůže nikdy spatřit. Takže ticho není věc, která by se dala nacvičovat – ono vznikne, když pochopíte celou strukturu a vznik a prožívání života. Musíme změnit strukturu své společnosti, její nespravedlnost, její příšernou morálku, rozdělení, které vytvořila mezi člověkem a člověkem, války, naprostý nedostatek citu a lásky, který ničí svět. Pokud vaše meditace bude pouze vaší osobní záležitostí, něčím, co si budete soukromě užívat, pak to není meditace. Meditace zahrnuje úplnou radikální proměnu mysli a srdce. To je možné jen tehdy, pokud existuje tento pozoruhodný pocit vnitřního ticha, který jako jediný vytvoří nábožnou mysl. Taková mysl ví, co je posvátné.

    Mohou znalosti přinést tuto totální revoluci? – může minulost, která je znalostmi, přinést úplnou proměnu ve stavu mysli? A nebo musí od minulosti nastat osvobození, aby mysl mohla být v neustálé revoluci, v neustálém toku změn? Střed znalostí, zkušeností, paměti se nachází v pozorovateli, nebo ne? Prosím nepřijímejte to, spatřete to sami pro sebe. V každém z nás existuje cenzor, ego, které říká: „toto je správné“, „toto je špatné“, „toto je dobré“, „toto je zlé“, „musím“, „neměl bych“ atd. Tento cenzor se pokouší pozorovat. Je pozorovatel a odděluje sebe sama od toho, co pozoruje. Cenzor, pozorovatel, je vždy minulostí a „co je“ se neustále mění, je nové. Dokud bude existovat toto rozdělení mezi pozorovatelem a pozorovanou věcí, tak není žádná zásadní revoluce možná: vždy bude existovat rozklad. Sami můžete vidět, co dokázala Francouzská revoluce nebo Komunistická revoluce – rozklad vzniká v každé době. Dokud bude tento stav existovat, dobro nebude možné. Pak se zeptáte: „Jak má toto rozdělení zaniknout?“ Jak může zaniknout pozorovatel, který je nahromaděnou minulostí v podobě znalostí? Nemůže zaniknout, protože pozorovatele „potřebujete“, když mechanicky působíte ve své práci nebo v životě. Znalosti potřebujete, když jdete do kanceláře nebo do továrny nebo do laboratoře. Avšak tyto znalosti, když jsou připoutány k cenzorovi, který je ctižádostivý a chamtivý, se stávají zkorumpovanými; on používá znalosti ke korupci. Toto je tak snadné!
 
    Když si toto uvědomíte, pak „pozorovatel“ zanikne; není to věcí času, věcí postupného zániku pozorovatele. Jsme podmíněni, abychom přemýšleli takto: „postupně se zbavíme pozorovatele; postupně se staneme nenásilnými“. Avšak v mezičase rozséváme sémě násilí. Takže pokud velmi jasně spatříme, jak „pozorovatel“ všechno křiví – pozorovatel je ego, já – jak odděluje a křiví, pak v onom záblesku vnímání pozorovatel nebude.

    Tazatel: Je možné, aby v tomto životě existovala trvalá harmonie?

    Trvalá harmonie v tomto životě je rozpor, nebo není? Představa, že musí být trvalá, brání objevení čehokoliv nového, nebo ne? Jen v ukončení se nachází nový začátek. Takže touha vlastnit trvalou harmonii je rozporem. Vy jste harmoničtí – tečka. Jsme otroky slovesa „být“. Pokud cokoliv, co nazýváte harmonií, trvá, pak je to disharmonie. A proto netužte po ničem trvalém, pane. Toužíte, aby váš vztah s vaší ženou byl trvalý, šťastný, nádherný – všechny ty romantické věci. A ono se to nikdy nedaří. Láska není něco, co pochází z času. A proto nebuďme chamtiví. Harmonie není věc, která by mohla trvat. Pokud trvá, tak se stává mechanickou. Avšak mysl, která je harmonická, je – „nebude“ ani „nebyla“. Mysl, která je harmonická – řeknu to jinak, „je“ není správné slovo – mysl, která si je vědoma, že je harmonická, si neklade otázku: „Budu to mít i zítra?“

Jiddu Krishnamurti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA