Otázka: Není touha, vyjádřená v modlitbě cestou k Bohu?
Krishnamurti: Především budeme zkoumat problémy, obsažené v této otázce. Jsou v ní zahrnuty modlitba, koncentrace a meditace. Co ,myslíme pod modlitbou? Především, v modlitbě je žádost, prosba tomu, koho nazýváte Bůh, realita. Vy jako jednotlivec žádáte, prosíte, žebráte, žádáte o radu něco, co nazýváte Bůh, takže váš přístup je hledání odměny, hledání uspokojení. Máte problém, jako národ nebo jako jednotlivec, a vy prosíte o radu, nebo jste zmatení a žádáte o vyjasnění, obracíte se o pomoc k tomu, co nazýváte Bůh. V tom je obsaženo, že Bůh, ať je jakýkoliv – pro tuto chvíli to nebudeme rozebírat – vyjasní zmatek, který jsme vy i já vytvořili. Nakonec jsme to my, kdo stvořil ten zmatek, bídu, chaos, tyranii, nedostatek lásky, a od toho, co nazýváme Bůh chceme, aby to odstranil. Jinými slovy, chceme, aby náš zmatek, naši ubohost, náš smutek, náš konflikt odstranil někdo jiný, žádáme někoho jiného, aby nám přinesl světlo a štěstí.
Když se modlíte, když prosíte, když žádáte o něco, obvykle se to stane. Když žádáte, dostanete, ale to, co dostanete, nenastolí řád, protože to, co dostanete, nepřinese jasno, pochopení. Jen to uspokojí, poskytne útěchu, ale nepřinese porozumění, protože když žádáte, dostanete to, do čeho se promítáte. Jak může realita, Bůh, reagovat na vaši specifickou žádost? Může se nesmírné, nevýslovné zabývat vašimi malichernými starostmi, trápením, zmatkem, které jsme si sami vytvořili? Takže co to vlastně reaguje? Určitě nemůže nesmírné reagovat na omezené, triviální, drobné. Ale co to vlastně reaguje? V okamžiku, kdy se modlíme, jsme opravdu tiší, ve stavu receptivity; pak naše vlastní podvědomí přináší chvilkové jasno. Něco chcete, toužíte po tom, a v tomto okamžiku touhy, pokorné prosby, jste velmi receptivní, vaše vědomá, aktivní mysl je poměrně tichá, takže nevědomí se promítne do ní, a vy dostanete odpověď. Určitě to není odpověď z reality, z nesmírného – je to vaše nevědomá reakce. Takže se nepleťme a nemysleme si, že když je vyslyšena vaše modlitba, jste ve vztahu s realitou. Realita musí přijít k vám, vy nemůžete jít k ní.
V tom problému s modlitbou je ještě jeden faktor: reakce toho, co nazýváme vnitřní hlas. Jak jsem řekl, když mysl prosí, žádá, je poměrně tichá, když slyšíte vnitřní hlas, je to váš vlastní hlas, který se promítá do této poměrně tiché mysli. Znovu, jak by to mohl být hlas reality? Mysl, která je zmatená, nevědoucí, chtivá, žádostivá, prosící, jak může chápat realitu? Mysl může přijímat pouze tehdy, když je úplně tichá, nic nežádající, nic nechtějící, po ničem netoužící, nic neptající, ani pro sebe, ani pro národ nebo pro ostatní. Když je mysl naprosto tichá, když ustávají touhy, teprve pak se objevuje realita. Člověk, který žádá, nárokuje, prosí, touží po vedení najde to, co hledá, ale nebude to pravda. To, co dostane bude reakce z nevědomých vrstev jeho vlastní mysli, která se promítá do vědomí; ten tichý, sotva slyšitelný hlas, který mu radí není realita, alej jen odpověď z nevědomí.
V tom problému s modlitbou je také otázka koncentrace. U většiny z nás je koncentrace procesem vyloučení. Koncentrace je dosaženo úsilím, nucením, řízením, napodobováním, takže koncentrace je procesem vyloučení. Mám zájem o tzv. meditaci, ale mé myšlenky jsou rozptýlené, takže upevním svou mysl na obraz, podobu, nebo myšlenku, a vyloučím všechny ostatní myšlenky. Tento proces koncentrace, který je vyloučením, je považován za prostředek meditace. Tohle děláte, že? Když si sednete k meditaci, upevníte mysl na slovo, podobu nebo ideu, ale mysl se toulá kolem. Pořád vás vyrušují jiné ideje, jiné myšlenky, jiné emoce, a vy je potlačujete, trávíte čas tím, že bojujete se svými myšlenkami. Tento proces nazýváte meditace. To jest, snažíte se koncentrovat na něco, co vás nezajímá, a vaše myšlenky se množí, rostou, přerušují, takže vynakládáte svou energii na vylučování, hlídání, odhánění, když se dokážete koncentrovat na vámi zvolenou myšlenku, na určitý předmět, tak si myslíte, že jste konečně uspěli v meditaci. Tohle určitě není meditace, že? Meditace není proces vylučování – vylučování ve smyslu hlídání, kladení odporu pronikajícím myšlenkám. Modlitba není meditace a koncentrace jako vylučování není meditace.
Co je meditace? Koncentrace není meditace, protože tam, kde je určitý zájem, je poměrně snadně se na něco koncentrovat. Generál, který plánuje válku, jatka, je velmi koncentrovaný. Byznysman, vydělávající peníze je velmi koncentrovaný – může být dokonce bezohledný, odložit stranou každý jiný pocit, a koncentrovat se úplně na to, co chce. Člověk, který se o něco zajímá je přirozeně, spontánně koncentrovaný. Taková koncentrace není meditace, je to pouze vyloučení.
Takže co je meditace? Určitě je meditace pochopení – meditace srdce je pochopení. Jak můžeme něco pochopit, když přitom vylučujeme? Jak můžeme něco pochopit, když přitom žádáte, prosíte? V pochopení je mír, je svoboda, to, co pochopíte, od toho se osvobodíte. Pouhá koncentrace nebo modlitba nepřináší pochopení. Pochopení je skutečný základ, základní proces meditace. Nemusíte přijmout to, co vám o tom říkám, ale když opravdu pečlivě, do hloubky zkoumáte modlitbu a koncentraci, zjistíte, že nic z toho nevede k pochopení. Vedou pouze k zatvrzelosti, k fixaci, k iluzi. Zatímco meditace, ve které je pochopení, přináší svobodu, jasnost a integraci.
Co tedy rozumíme pod pochopením? Pochopení znamená připisovat všem věcem správný význam, správnou hodnotu. Být nevědomý znamená připisovat nesprávné hodnoty; skutečná podstata hlouposti je nedostatek pochopení správných hodnot. Pochopení vzniká, když máme správné hodnoty, když jsou ustaveny správné hodnoty. A jak ustavíme správné hodnoty - správnou hodnotu vlastnictví, správnou hodnotu vztahu, správnou hodnotu myšlenek? Aby vznikly správné hodnoty, musíte pochopit myslícího ne? Pokud nechápu myslícího, kterým jsem já, pak to, co si zvolím nemá význam; to znamená, že když neznám sebe sama, pak moje jednání, moje myšlení nemá žádný základ. Takže sebepoznání je počátek meditace - ne znalosti, které posbíráte z mých knih, od autorit, guru, ale poznání, které vzniká sebezkoumáním, které je sebepoznáním. Meditace je počátek sebepoznání, a bez sebepoznání není meditace. Pokud neznám způsob svého myšlení, svého cítění, pokud nerozumím svým motivům, svým touhám, svým žádostem, svému následování vzorců jednání, které jsou myšlenkami - pokud neznám sebe sama, myšlení nemá žádný základ; myslící, který pouze žádá, modlí se nebo vylučuje, bez sebepoznání, musí nevyhnutně skončit ve zmatku, v iluzi.
Počátkem meditace je sebepoznání, což znamená být si vědom každého hnutí mysli a pocitů, poznat všechny vrstvy svého vědomí, nejen povrchové vrstvy, ale i skryté, hluboce utajené činnosti. K tomu, abychom poznali hluboce utajené činnosti, skryté motivy, reakce, myšlenky a pocity, musí být vědomá mysl v klidu; to znamená, že vědomá mysl se musí ztišit, aby přijala projekci nevědomí. Povrchní, vědomá mysl je zaměstnaná svou každodenní činností, sháněním živobytí, klamáním ostatních. vykořisťováním ostatních, utíkáním před problémy - všemi těmi každodenními činnostmi našeho bytí. Tato povrchní mysl musí pochopit skutečný význam svých vlastních činností, a tím dosáhnout klidu. Nemůže dosáhnout klidu, ticha pouhým usměrňováním, nucením, disciplinou. Dosáhnout klidu, míru, ticha může jen pochopením své vlastní činnosti, jejím pozorováním, uvědomováním, nahlédnutím své vlastní bezohlednosti, jak mluvíme se sluhou, s manželkou, dcerou, matkou atd. Když si je povrchní, vědomá mysl vědoma své činnosti, tímto pochopením se spontánně zklidní, nebude omámená nucením nebo řízená touhou; potom je schopna přijmout sdělení, pokyny nevědomí, mnoha a mnoha skrytých vrstev mysli - rasových instinktů, skrytých vzpomínek, utajených tužeb, hlubokých ran, které ještě nejsou zahojené. Teprve tehdy, když se toto všechno promítne a je pochopeno, když je celé vědomí nezatížené, nespoutané žádným zraněním, žádnou vzpomínkou, pak je připravené přijmout věčné.
Meditace je sebepoznání a bez sebepoznání není meditace. Pokud si neustále neuvědomujete všechny své reakce, pokud si nejste plně vědomí, plně obeznámení se svým každodenním jednáním, tak zavřít se v pokoji a posadit se před obrázek vašeho gurua, vašeho mistra, a meditovat je únik, protože bez sebepoznání není správného myšlení, a bez správného myšlení to, co děláte, nemá smysl, ať jsou vaše pohnutky sebevíc ušlechtilé. Takže modlitba nemá význam bez sebepoznání, ale když je tady sebepoznání, je tady správné myšlení a tudíž i správné jednání. Když je tady správné jednání, není tady zmatenost, a tudíž tady ani není prosba k někomu jinému, aby vás z ní vyvedl. Člověk, který je úplně bdělý medituje, nemodlí se, protože nic nechce. Modlitbou, ukázněním, opakováním a tím vším ostatním můžete navodit určité ztišení, ale to je pouhá otupělost, uvádějící mysl a srdce do stavu unavenosti, omamuje mysl; a vyloučení, které nazýváte koncentrace, nevede do reality - žádné vyloučení nemůže nikdy vést. To, co přináší pochopení je sebepoznání, a není těžké být bdělý, pokud máme správný úmysl. Pokud máte zájem objevit celý svůj proces - nejen tu povrchní část, ale úplný proces celé vaší bytosti - pak je to poměrně snadné. Pokud opravdu chcete poznat sebe sama, prozkoumáte své srdce i mysl, abyste poznali všechno, co obsahují, a když máte úmysl poznat, tak poznáte. Pak můžete následovat bez odsouzení nebo ospravedlňování každý okamžik myšlení a cítění; následováním každé myšlenky a každého pocitu, tak jak vznikají, dosahujete klidu, který není vnucený, není uměle vytvořený, ale který je výsledkem toho, že nemáte problém, nemáte rozpor. Je to jako tůň, která je mírná a klidná každého večera, když nevane vítr, když je mysl klidná, pak přichází to, co je nezměřitelné.