Jdi na obsah Jdi na menu

V celém světě je mnoho problémů. I když se vyvinou blahobytné státy a politikové navodí povrchní mír s hospodářským blahobytem v zemi, kde je úspěšná konjunktura, nedomníváme se, že naše problémy byly vyřešeny a obracíme se k jiným, aby je rozřešili: k náboženským učitelům, k analytikům, k někomu, kdo by nás vedl. Jinak se spoléháme na tradice nebo se obracíme k různým filozofickým knihám. Předpokládám, že jste sem přišli proto, aby vám bylo řečeno, co máte dělat. Doufáte, že nasloucháním výkladu porozumíte problémům, s nimiž s každý z nás setkává. Myslím však, že děláte vážnou chybu, očekáváte-li, že nasloucháním jedné či dvěma mým přednáškám, bez soustavné velké pozornosti, porozumíte mnoha svým problémům. Mým úmyslem není pouhý slovní nebo intelektuální výklad problémů, kterým musíme čelit, naopak, budeme se v těchto přednáškách snažit vniknout hluboko do zásadní otázky, která činí všechny tyto problémy tak složitými, nekonečně bolestivými, plnými zármutku.

 

 

Hledáme-li něco, hledáme to, co chceme, a tím je naše hledání nasměrováno, předurčeno, tudíž to není už hledání. Hledá-li mysl zvláštní stav, hledá-li Boha, pravdu, nebo žádá-li určitou zkušenost mystického či jiného druhu, tu si již usmyslela, představila si, co hledá a její hledání je proto marnivé, prázdné. A jednou z nejtěžších věcí je osvobodit mysl od žádosti najít výsledek. Je jisté, že je možné poznat, např. co je skutečnost nebo existuje-li Bůh jedině tehdy, je-li mysl osvobozena od všech podmíněností. Pouhé zaměstnávání se podmíněné mysli Bohem, pravdou, láskou, má jen malý význam, neboť taková mysl může působit jedině na poli své podmíněnosti. Komunista nevěřící v Boha se nezaměstnává tzv. dogmatem, protože vlastně věří v neexistenci Boha. Proto je jeho mysl stejně jako mysl tzv. dogmatika podmíněna, proto žádný z nich nemůže svobodně myslet a být svoboden. Veškerá jejich prohlášení, jejich teorie a víry mají velmi malý význam. Pravé náboženství proto nespočívá v chození do kostela nebo ve vyznávání některých věr či dogmat. Možná, že pravé náboženství je docela něco jiného; snad je to úplné osvobození mysli od rozsáhlých tradic mnoha staletí, neboť jedině svobodná mysl může nalézt pravdu, skutečnost, to, co je nad myslí.

 

 

To není nějaká moje teorie. To můžeme vidět v událostech ve světě. Komunisté chtějí pevně stabilizovat životní problémy v jednom směru, Hindové v druhém a křesťané ještě v jiném směru; tím jsou jejich mysli podmíněny. Vaše mysl je podmíněna křesťanstvím, ať to uznáváte nebo ne. Můžete se povrchně odpoutat od křesťanských tradic, podmíněných staletou výchovou.  A jistě mysl, která chce objevit něco nad - je-li nějaké nad - musí být osvobozena od všech podmíněností. Jak je to pro člověka těžké, jak neobyčejně nesnadné je vědět, že je podmíněn! Povrchně, v horních úrovních mysli, si můžeme být vědomi své podmíněnosti. Můžeme se zbavit jednoho vzoru a chopit se druhého; můžeme zanechat křesťanství, opustit katolicismus a přestoupit ke stejně dogmatické skupině, můžeme se domnívat, že se vyvíjíme a rosteme ke skutečnosti. Naopak, je to pouhá výměna vězení. A přece je to to, co většina z nás chce: nalézt bezpečné místo v našem způsobu myšlení. My chceme sledovat strnulý vzor a nechceme být znepokojováni v našem myšlení, v našich činnostech. Ale jedině pozorující mysl, která je schopna trpělivě sledovat svou vlastní podmíněnost a osvobodit se od ní, může provést převrat, radikální změnu v sobě a tím objevit to, co je nekonečné nad myslí, nad všemi marnivostmi a snahami. Bez poznání, jaký člověk opravdu je, nikoli jaký by si přál být (to je pouhá iluze - idealistický únik), bez poznání cest a způsobu našeho myšlení, všech našich důvodů, všech našich myšlenek, našich nesčetných odpovědí, odezev a reakcí, nemůžeme pochopit celý proces, postup myšlení a dostat se výše.

 

 

Myslím, že je důležité pochopit rozdíl mezi pozorností a soustředěností. Soustředění zahrnuje vybírání. Vy se snažíte soustředit na to, co říkám, tedy vaše mysl je upínána, soustředěna, zúžena, stažena - a jiná myšlenka se vám vloží do toho, co říkám. Kdežto pozornost je něco jiného. V pozornosti není soustředění, zúžení, upínání, vybírání; je to úplné uvědomování, bdělost bez nějakého vykládání nebo vysvětlování. A můžeme-li tak úplně, pozorně naslouchat tomu, co bylo řečeno, pak je to opravdová, pravá pozornost, která přivodí zázračnou změnu v samotné mysli. Mysl není jen bdělé vědomí, které se zaměstnává denní činností, ale obsahuje také hluboké vrstvy podvědomí, v nichž je skryt celý zůstatek minulosti, tradice, rasových pudů, paměti. To vše je mysl, a dokud celé vědomí nebude osvobozeno hledáním, zkoumáním, potud budou naše hledání, naše zkoumání omezená, úzká, malicherná a nepatrná. Mysl může být svobodná tehdy, je-li úplně tichá. Má-li mysl problémy, nesčetná nutkání, popudy, rozpory, ctižádosti, může být od nich osvobozena sebepoznáním, pozorováním sebe bez přijímání, zamítání či vybírání.Osvobození mysli od podmíněnosti je ukončením zármutku. Máme-li nějaký zvláštní popud (úzkost, strach apod.), můžeme se na něj dívat, aniž bychom se jím zaměstnávali? Pozorujte jej, prosím. Zaměstnávání se, zabývání se něčím zahrnuje v sobě úsilí tu věc rozřešit, že ano? Ale můžeme se dívat na nějaký svůj problém bez porovnávání, bez posuzování a přitom neuvádět do pohybu celý proces zatěžování mysli? Jestliže ne, pak nikdy nerozřešíme fakt, ale násobíme své problémy. Je-li však mysl k problému indiferentní, pak ho může rozřešit poměrně snadno.

 

 

Naše náboženství nám nepomohou porozumět skutečnosti, protože jsou v podstatě opřena o sebezdokonalování, zjemňování jáství, což vede k trvání já v různých formách a ne k opuštění jáství. Současná sociální struktura je založena na závislosti a ziskuchtivosti, které vyvolávají přizpůsobování se, podřizování se autoritě, neustálé ústupky ctižádosti - a to je živná půda pro lidské "já", snažící se něčím být. Z této látky je utvořena společnost a její kultura, příjemné i nepříjemné, krásné i ošklivé, celé pole sociálního snažení. To vše podmiňuje mysl. Vy jste výsledkem společnosti. Kdybyste se narodili v Rusku a byli vychováni tamní zvláštní formou výchovy, pak byste popřeli Boha a přijali určité vzory, tak jako se zde držíte jiných určitých vzorů. Vy zde věříte v Boha a zhrozili byste se, kdybyste v něho nevěřili. Lidé by si vás nevážili. Tedy každá společnost podmiňuje jedince a tato podmíněnost dostává formu sebezdokonalování, což je ve skutečnosti trvání "já" - ega v jiné formě. Když to všechno člověk vidí - a snad to nemusím rozebírat do podrobností - musí se nevyhnutelně ptát sám sebe, jestli společnost nebo kultura jsou tu proto, aby pomohly člověku objevit to, co můžeme nazvat Pravdou či Bohem? Může vám některá z těchto věcí pomoci k nalezení blaženosti, osvícenosti, bezčasé skutečnosti? Je to podobné následujícímu: Jsem-li vědec, musím studovat, musím znát vše, co bylo již dříve řečeno, musím mít mnoho nahromaděného vědění. Moje paměť musí být zvýšena, posílena, rozšířena. Avšak taková paměť, takové vědění ve skutečnosti zabraňují dalšímu objevování. Jedině tehdy, mohu-li úplně zapomenout na sbírání vědomostí, setřít celou informaci, kterou jsem získal (která může být použita později), jen tehdy mohu nalézt něco nového.  Zajisté, co je subtilní, vznešené, věčné, musí být vždy nové, bezčasové. Aby nastalo to nové, musí pominout všechno úsilí, jako je sebezdokonalování a sebenaplnění. Jen tehdy, když toto úsilí naprosto přestalo, může se uskutečnit to druhé.

 

 

Chce-li člověk odhalit Pravdu, musí být prost všech náboženství, věr a dogmat, podmíněností, autorit, které nutí člověka k přizpůsobení se. To v podstatě znamená stát úplně sám. A to je velmi těžké. Není to záliba pro nedělní odpoledne, kdy si jdete posedět pod stromy a poslouchat všelijaké hlouposti. Abychom našli Pravdu, musíme mít nesmírnou trpělivost, jemnost, dobrotivost, uvážlivost. Pouhé studování knih nemá cenu. Budete-li však při naslouchání čemukoli úplně pozorní, bdělí, poznáte, že tato pozornost vás sama osvobodí od úsilí, takže bez pohybu jakýmkoli směrem bude mysl schopna přijmout něco neobyčejného, krásného, tvořivého, něco, co se nedá měřit věděním ani minulostí. Jen takový člověk je opravdu zbožný a nekonformní, protože už není částí společnosti. Dokud je člověk ctižádostivý, závistivý, zištný, soupeřící, závodící, dotud je jedincem ze stáda. Proto je pro nás velmi důležité, abyste pochopili své vztahy ke společnosti, abyste si byli vědomi věcí, dogmat, zásad, tvrzení, jež jste vstřebali, a abyste je vyhodili. Nesmíte to ovšem dělat s úsilím, neboť byste byli znovu chyceni. Dogmata je nutná vidět taková, jaká skutečně jsou, a nechat je, aby odešla jako podzimní list, který spadne a vítr jej odnese, zanechávaje strom holý. Jen taková mysl může přijmout něco, co přináší životu nezměrné štěstí. Důležité je, abychom sami porozuměli, aniž bychom byli vedeni druhými, celému obsahu vědomí, který je podmíněný, a který je výsledkem společnosti, náboženství, paměti, různých střetů dojmů. Je nutno porozumět všem těmto podmíněnostem a osvobodit se od nich. Není však žádné "jak" se osvobodit. Mohu-li se dívat na skutečnost bez přidání kvality, pak nevznikne zmatek."

 

Náboženský člověk se rodí jen tehdy, když z mysli vyloučí konvence své kultury, které má v pozadí, a tím se osvobodí, aby mohl nalézt Pravdu. Takový člověk není Američanem, Angličanem ani Hindem, ale lidskou bytostí; on nepřináleží k žádné zvláštní skupině, rase nebo kultuře, a proto je schopen vyzkoumat, co je Pravda, co je Bůh. Jedině tehdy, je-li mysl úplně klidná, tichá, se neobjeví podvědomá podmíněnost. Nikoli nějaký určitý okamžik, ale neustále, když jdete, jedete v autobuse, s někým hovoříte. Máte-li úmysl vyzkoumat, vypátrat, pak uvidíte, že se vynoří podvědomá podmíněnost a tím zůstávají zavřeny dveře k nalezení.

 

 

Dokud je prožívající, je i utrpení, což je proces ve vědomí sebe sama. Abychom se dostali nad utrpení, překročili jej, je třeba úžasné pozornosti, ve které není výběru, volby ani smyslu stávání se, přeměny, změny. Tato pozornost osvobodí mysl od vědomí sebe sama, a pak nebude trpícího. Jenom tehdy můžeme říci, že je člověk osvobozen od zármutku. Příčinou utrpení je hromadění. Sebepoznání není věcí k hromadění, ono musí být objevováno od okamžiku k okamžiku, a k objevování nemůže přispět hromadění. Hromadíte-li sebepoznání, pak každé další porozumění je diktováno tímto hromaděním. Proto to již není porozumění. Tak může mysl dojít na všechno podmínění jen v uvědomění bdělé pozornosti, ve které je úplná pozornost. V této dokonalé pozornosti není pozměňovatele, cenzora, žádné entity, bytosti, která by říkala "já musím změnit". To znamená, že přestal existovat prožívající. Prosím, je velmi důležité, abyste to pochopili. Není tu prožívajícího jakožto hromaditele. Je snad tedy možno být ve stavu prožívání bez prožívajícího? Chápete to? Mysl může zakoušet ošklivost, krásu apod. bez oné bytosti, která říká "já jsem to zakusila?" Neboť to, co je Pravda, je nezměřitelné a nemůže být nikdy prožito, dokud je tu nějaký prožívající. Prožívající je poznávací bytostí. Jsem-li schopen poznávat, co je Pravda, pak jsem to již zakusil, již to znám, a proto to už není Pravda. To je krása Pravdy, neboť ona zůstane bezčasovou, neznámou, a mysl, která je výsledkem známého, ji nemůže nikdy uchopit, chápat, ovládat. Jen mysl, která je zcela prázdná, jen taková mysl může přijmout něco nového.

 

 

Mnoho systémů sebedisciplíny, různé náboženské sekty a klášterní řehole, ti všichni vždy zdůrazňovali absolutní ovládání mysli. Je to vůbec možné? A pokud ano, jak je přivodit? Vytrvalá mysl, ve které není rozpor, rozptýlení ani roztržitost žádného druhu, přináší ohromnou energii. Jen taková mysl je schopna hlubokého radikálního proniknutí do skutečnosti. Ale mysl většiny z nás je malicherná, úzká, omezená, pověrčivá, zaměstnaná povrchními bezvýznamnými věcmi - prací, hádkami, rozmrzelostí, pěstováním ctností atd. Taková neosvobozená mysl nemůže být pevná, byť se jakkoli ovládala a ukázňovala. Mysl snažící se o úspěch a výsledek, něco hledající - je malicherná už tímto úsilím. Ať se jakkoli snaží myslet na něco transcendentálního, zůstává stále omezenou. Zlomit malichernost mysli je jednou ze základních podmínek. Pak teprve můžeme postupovat k dosažení úplné vlády na myslí. K nalezení toho, co je Pravda, co je Bůh, nebo jaké jméno tomu chcete dát, musíme mít velkou energii. My děláme při hledání energie všelijaké nesmyslné věci. Buď hledáme útočiště v klášteře nebo máme vrtochy s jídlem nebo se snažíme ovládnout různé vášně, smyslnosti, chtíče, doufajíce, že takto usměrníme energii, abychom nalezli něco nad myslí. Snažíme se ovládnout své myšlenky, své žádosti, pěstovat ctnosti, hlídat svá slova, svou činnost atd. - buď s úmyslem být dobrými, váženými občany nebo s nadějí usměrnit všechnu tu neobyčejnou vitalitu žádostí k vyzkoumání toho, co je nad. Avšak my to nemůžeme vypátrat, i když se o to velmi snažíme, dokud nepochopíme malichernost mysli. Hledá-li malicherná mysl Boha, bude její Bůh zřejmě také malicherný. Její ctnosti budou pouhými úctyhodnostmi. Je možné tuto malichernost zlomit? Mysl může být malicherná, dokud je ziskuchtivá a hrabivá. Může se vzdát světských věcí a stát se hrabivou hledáním vědění, moudrosti a tím zůstává malichernou, neboť nabývá vůli dosahovat; sama vůle dosahovat tvoří malichernost.

 

 

Mohu zde říci něco o pozornosti? Pozornost je velmi důležitá. Je úplně rozdílná od koncentrace nebo pohlcení sebe něčím. Dítě je pohlceno hračkou: hračka je přitahuje, proto dává svou mysl hračce. Já však mluvím o něčem docela rozdílném. Mluvím o pozornosti, ve které není žádný předmět, žádný rozpor, žádná námaha, napětí, nýbrž jen pozornost, v niž nejste absorbováni ani se nesnažíte soustředit na něco, Když posloucháte to, o čem se mluví, snažíte se porozumět, vaše naslouchání má cíl, předmět, proto je tu úsilí, námaha a není v tom žádné uvolněné soustředění. Chcete-li však poslouchat, nemáte se namáhat, napínat, usilovat, či hledat předmět, který by absorboval vaši pozornost. Jinak byste byli jen hypnotizováni tím, co bylo řečeno, nebo nějakou osobností, nebo něčím jiným. Pozorujete-li tento proces absorpce blíže, poznáte, že je v něm vždy rozpor, určitý druh napětí, úsilí dostat něco. Ale v pozornosti není žádný zvláštní předmět a vy jen nasloucháte, jako byste naslouchali vzdálené hudbě nebo zpěvu. V takovém stavu jste volný, pozorný, bdělý a nejste napjatý. Jste indiferentní. Tedy, mohu-li vám doporučit, pokuste se být pozorní při naslouchání. Můžete-li naslouchat s uvolněnou pozorností, nebudete slyšením mentálně vzrušeni, i kdybyste byli vzrušení jiným, snad dobrým způsobem. Co říkám, je podstatné, významné pro porozumění. Mysl musí být úplně pevná, ustálená, stabilní. Ale ustálenost a klid nemohou nastat, když se vaše mysl chce sama učinit pevnou, např. když staví na významu získávání, nabývání, dosahování a tím pěstování vůle, tj. dokud je zde "já", které nabývá, získává, usiluje, ovládá, sbírá, hromadí. Mysl může myslet na Boha, může se ukázňovat, snažit se o ovládnutí různých žádostí, aby se stala ctnostnou a měla více energie pro hledání pravdy, avšak taková mysl je omezená, nemůže být svobodná a v důsledku svobody ustálená, pevná.

 

 

Jak této mysli docílit? Když jiná část mysli řekne "musím mít pevnou, stabilní mysl", rozvíjí rozpory, ovládání, podmiňování. Jedna část mysli rozkazuje druhé, snažíc se znemožnit její bloudění jejím ovládáním, přetvářením, ukázňováním, potlačováním různých forem žádostí opět žádostí. Proto je tu neustále rozpor, který vzniká ze žádosti něco získat... Je-li však mysl schopná naslouchat, nevidí-li potřebu ovládání, pak shledá, že tu již není snaha dosáhnout nějakého stavu. Je to těžké, nesnadné? Lituji, je to nesnadné, protože většina z nás myslí v termínech úsilí. Jakékoli úsilí o dosažení úspěchu však navozuje v mysli malichernost a taková mysl nemůže být nikdy pevnou a ustálenou. Vidí-li člověk tuto pravdu velmi jasně, chápe, že pak nastane ona absolutní pevnost, ustálenost mysli. Chápete to? Jinak řečeno: k sebepoznání je podstatná soustředěná energie. Ale jak má tato soustředěná energie vzniknout? Ovládáním chtíčů, vášní? To vše jsou odbočky. Dokud ještě mysl uvažuje v termínech dosahování, je ctižádostivá a zřejmě má určité množství soustředěné energie. Avšak to, k čemuž spějeme, vyžaduje hlubší svobodu a její neomezenější energii. Svobodu, v níž "já", tj. jáství zcela chybí. Člověk byl po řadu staletí v různých směrech podmiňován, byl nucen ovládat a přetvářet svou mysl podle určitých vzorů nebo sledovat určité ideály, aby si udržel svou energii. Může se taková archetypy ovlivněná mysl svobodně do toho všeho odtrhnout a bez úsilí ihned vniknout do stavu, v němž je tichá, zcela pevná a klidná? Může, pokud v ni již není rozptýlenost, roztržitost, znepokojení! Tyto stavy existují pouze tehdy, chcete-li jít určitým směrem. Řeknete-li "já musím přemýšlet o tom a o ničem jiném", pak vše ostatní je pro vás rozptylováním, vzrušením. Jste-li však úplně pozorní pozorností bez předmětu, v niž není žádného dosahování, získávání, pěstování vůle ani očekávání výsledku, pak poznáte, že mysl je neobyčejně pevná, vnitřně klidná, tichá. Jen tichá mysl je osvobozena a tím připravena pro dosažení indiference. Pak může nastat Skutečnost.

 

Jiddu Krishnamurti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA