Jdi na obsah Jdi na menu

   Dnešního rána budeme hovořit o rozpuštění Řádu hvězdy. Mnozí budou potěšeni a jiní budou možná trochu smutní. Avšak není to otázka k potěšení nebo k smutku, protože je to nevyhnutelné, jak chci ještě vysvětlit…

    Tvrdím, že Pravda je územím bez cest a že se jí nelze přiblížit po vůbec žádné cestě, skrze žádné náboženství a žádnou sektu. Takový je můj názor a já si za ním absolutně a bezpodmínečně stojím. Pravdu nelze organizovat ani se k ní nelze přiblížit po žádné cestě, protože je neomezená, nepodmíněná; a z tohoto důvodu by neměly být vytvářeny ani žádné organizace, které by lidi vedly nebo nutily k následování nějaké konkrétní cesty. Kdybyste toto nejdříve pochopili, pak byste spatřili, jak nemožné je organizovat víru. Víra je čistě osobní záležitostí a vy ji nemůžete ani nesmíte organizovat. Pokud to přesto učiníte, pak se stane mrtvou a krystalickou; pak se stane naukou, sektou, náboženstvím, a bude ji třeba vnucovat a nařizovat druhým.

    A právě o to se všichni po celém světě snaží. Pravda je zužována a je z ní činěna hračka pro slabé a pro ty, kteří jsou jen chvilkově nespokojeni. Pravdu nelze snést dolů, spíš člověk musí vynaložit úsilí, aby k ní vystoupal. Nemůžete snést vrchol hory do údolí…

    Takže toto je z mého pohledu prvním důvodem, proč by Řád hvězdy měl být rozpuštěn. I přesto si pravděpodobně vytvoříte jiné Řády a budete patřit k jiným organizacím hledajícím Pravdu. Já nechci patřit k žádné organizaci duchovního druhu; pochopte to prosím…

    Pokud je za tímto účelem vytvářena nějaká organizace, tak se stává berličkou, slabostí, okovem a musí člověka nevyhnutelně mrzačit, bránit mu v dalším růstu a v objevení vlastní jedinečnosti, která spočívá v tom, že sám pro sebe objeví tuto absolutní, nepodmíněnou Pravdu. Takže to je druhý důvod, proč jsem se jako Představený Řádu hvězdy rozhodl tento řád rozpustit.

    Není to žádný velký čin, protože nechci nikoho, aby mne následoval, a myslím to vážně. V okamžiku, kdy následujete druhého, tak přestáváte následovat Pravdu. Nestarám se o to, zda věnujete nebo nevěnujete pozornost tomu, co říkám. Chci ve světě udělat jistou věc a udělám ji s neochvějným soustředěním. Starám se jen o jednu jedinou důležitou věc: osvobození člověka. Toužím jej osvobodit od všech klecí, od všech strachů, a ne zakládat nová náboženství, nové sekty, nebo formulovat nové teorie a nové filosofie. Pak se mne přirozeně zeptáte, proč tedy cestuji po světě a neustále přednáším. Řeknu vám, proč to dělám; není to proto, že bych toužil po tom, aby mne někdo následoval, ani netoužím po nějaké zvláštní skupině zvláštních učedníků. (Jak lidé milují, když se mohou odlišit od lidí kolem sebe, nechť jsou jejich odlišení jakkoliv směšná, absurdní a hloupá! Já tuto absurdnost nechci podporovat). Nemám žádné učedníky, žádné apoštoly, ani na zemi, ani v říši duchovna.

    Nepřitahuje mne ani lákadlo peněz, ani touha žít pohodlným životem. Kdybych chtěl žít pohodlným životem, tak bych nejezdil do Tábora, ani bych nežil ve vlhké zemi! Mluvím upřímně, protože to chci vyřídit jednou pro vždy. Nechci tyto dětinské debaty rok za rokem.

     Novinář, který se mnou dělal rozhovor, považoval za velký čin rozpustit organizaci, ve které je tisíce a tisíce členů. Byl to pro něj velký čin, protože řekl: „A co budete dělat pak, jak budete žít? Nikdo vás již nebude následovat, lidé vám přestanou naslouchat“. Kdyby se našlo pouhých pět lidí, kteří budou naslouchat, kteří budou žít, kteří budou mít své tváře obráceny k věčnosti, tak to bude stačit. K čemu je dobré mít tisíce, kteří nechápou, kteří jsou zcela ponořeni v předsudcích, kteří netouží po novém, ale spíš by to nové chtěli přeložit tak, aby vyhovovalo jejich starým, sterilním, stagnujícím egům?...

    Protože jsem nespoutanou, nepodmíněnou, celou – ne částečnou, ne relativní – ale celou Pravdou, která je věčná, tak toužím po tom, aby ti, kteří mne chtějí pochopit, byli svobodní, aby mne nenásledovali, aby ze mne nevytvářeli klec, která se stane novým náboženstvím, novou sektou. Spíš by se měli osvobodit od všech strachů – od strachu z náboženství, od strachu ze spásy, od strachu z duchovna, od strachu z lásky, od strachu ze smrti, od strachu ze samotného života. Jako malíř maluje své obrazy, protože v tom malování nachází potěšení, protože je to jeho způsob sebevyjádření, jeho radost, jeho štěstí, tak to činím i já a ne proto, že bych cokoliv od kohokoliv chtěl. Zvykli jste si na autority nebo na atmosféru autorit, o kterých doufáte, že vás přivedou k duchovnu. Domníváte se a doufáte, že vás někdo druhý může skrze své neobyčejné schopnosti – zázrakem – přenést do této říše věčné svobody, která je Štěstím. Celý váš pohled na život je založen na těchto autoritách.

    Nasloucháte mi již téměř tři roky, aniž by se odehrála nějaká změna, snad až na pár výjimek. Analyzujte to, co říkám, buďte k tomu kritičtí, abyste to důkladně skrz na skrz pochopili, abyste pochopili celou podstatu…

    Osmnáct let jste se na tuto událost připravovali, na příchod Světového Učitele. Osmnáct let jste organizovali, hledali jste někoho, kdo dodá novou rozkoš vašim srdcím a myslím, kdo promění vaše životy, kdo vám dodá nové pochopení; hledali jste někoho, kdo vás pozvedne na novou úroveň života, kdo vám dodá nové povzbuzení, kdo vás osvobodí – a hleďte, co se nyní děje! Uvažujte, ptejte se sami sebe a objevte, v čem vás ta víra změnila – ne v povrchnostech, jako je nošení odznaku, což by bylo hloupé a absurdní. Jakým způsobem taková víra smetla všechny nedůležité věci života? Jediný způsob, jak to posuzovat, je tento: o co jste svobodnější, vznešenější a nebezpečnější pro každou společnost, která je založena na falešném a nedůležitém? V čem se členové této organizace Hvězdy změnili?...

    Pro své duchovno, pro své štěstí a pro své osvícení závisíte všichni na někomu druhém… když vám říkám, abyste osvícení, blaženost, očištění a poctivost svého já hledali sami v sobě, tak to nikdo z vás není ochoten učinit. Několik málo se možná najde, ale velmi, velmi málo. Tak k čemu mít nějakou organizaci?...

    Žádný člověk zvenčí vás nemůže osvobodit; ani žádné organizované uctívání či obětování sebe sama pro nějakou věc vás nemůže osvobodit; ani shluknutí se do žádné organizace, ani pohlcení sebe sama prací vás nemůže osvobodit. Psací stroj používáte k psaní dopisů, ale nedáte jej na oltář a nebudete jej uctívat. Avšak přesně to děláte, když se organizace stanou vaší hlavní starostí. „Kolik má členů?“ – to vždy první otázka, kterou mi kladou novinoví reportéři. „Kolik máte stoupenců? Podle jejich počtu rozhodneme, zda to, co říkáte, je pravda nebo lež“. Nevím, kolik jich je. Nestarám se o to. Kdyby byl jen jediný člověk, který by se osvobodil, tak by mi to stačilo…

    A opět, vy máte představy, že pouze určití lidé drží klíč od Království Štěstí. Nikdo jej nedrží. Nikdo nemá autoritu, aby ten klíč držel. Tím klíčem je vaše vlastní já a jen v rozvinutí a v očištění a v poctivosti tohoto já se nachází Království Věčnosti…

    Zvykli jste si na to, že vám někdo druhý říkal, jak daleko jste už pokročili, jaké je vaše duchovní postavení. Jak dětinské! Kdo jiný než vy sami je schopen říct, zda jste poctiví nebo ne?

    Avšak ti, kteří skutečně touží pochopit, kteří se snaží nalézt to, co je věčné, co nemá žádný začátek ani konec, spolu budou kráčet s obrovskou intenzitou a budou nebezpečím všemu, co je nedůležité, vší neskutečnosti, všem stínům. A oni se budou soustředit, oni se stanou plamenem, protože budou chápat. Takový kolektiv musíme vytvořit a to je i mým cílem. Kvůli onomu opravdovému přátelství – které zdá se vůbec neznáte – vznikne opravdová spolupráce ze strany každého. A nebude to kvůli autoritě, nebude to kvůli spáse, ale protože skutečně pochopíte a budete tudíž schopni žít ve věčnosti. Toto je mnohem větší věc než všechny požitky, než všechny oběti.

    Takže toto jsou některé z důvodů, proč jsem po pečlivé dvouletém přemýšlení učinil toto rozhodnutí. Nebylo učiněno z chvilkového impulsu. Nikdo druhý mne k tomu nepřemluvil – já se v takových věcech nenechám přemluvit. Dva roky jsem o tom přemýšlel, pomalu, pečlivě, trpělivě, a nyní jsem se rozhodl Řád rozpustit, neboť jsem jeho přestaveným. Můžete si vytvořit jiné organizace a očekávat někoho jiného. O to se nestarám, ani o vytváření nových klecí, ani výzdob pro ty klece. Mou jedinou starostí je, abych člověka absolutně a bezpodmínečně osvobodil.

Jiddu Krishnamurti okolo r. 1929

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA