Jdi na obsah Jdi na menu

Myseľ je ctižiadostivá, chamtivá a agresívna. Kontrola mysle nieje dôležitá, dôležité je zistiť, čo zaújma našu myseľ. Myseľ nieje nič iné než húf proti sebe stojacich záujmov.

Prianie, aby sa niekto nedotkol nás, smeruje k tomu, že radšej raníme druhého – tým, že útočíme na druhých, ako by sme bránili seba. Ako ľahké je zraniť druhého. A aká ušlachtilosť je nutná, aký takt, aby sme sa nedotkli druhého. My však zraňujeme druhých preto, že i my sme zraňovaní. A čím viac sa vo vnútri trápime, tým silnejší je v nás pud, prejaviť sa navonok příkrostí a prudkostí. Vnútorný nekľud nás nás ženie k tomu, aby sme vonku hľadali ochranu a čím viac sa chceme chrániť, tým viac útočíme na druhých.

Čo je teda to, čo tak starostlivo strážime a bránime? Je isté, že to je to – nech už na ktorejkoľvek úrovni- vždy idea nás, nás samých, naše ja. Veď ak by sme nestrážili túto ideu, toto centrum, jadro, v ktorom sa všetky naše snahy zbiehajú, v ktorom sa všetko sústredí akumuluje, nebolo by mňa ani môjho. Potom ale, by sme boli úplne senzitívny, vnímaví k všetkým cestám a formám svojej bytosti, k jej prejavom, vedomým i skrytým. No väčšina z nás nechce objaviť proces tohto ja, odporujeme prílišnému priblíženiu sa predstave ja. Táto idea našej osobnosti je síce úplne povrchná, ale keďže väčšina z nás žije iba na povrchu, sme spokojní s ilúziou.

Túžba raniť druhého je inštinktom hlbokým. My svoju nespokojnosť, ľútosť, rany zhromaždujeme, starostlivo uchovávame, lebo oni nám dávajú akýsi pocit vitality, života a činnosti. A čo bolo zozbierané, nazhromaždené, to musí byť vydané za pomoci hnevu, zlosti, zloby, urážky, poníženia, tvrdosti a tvrdošíjnosti, alebo ich opakom: odpustením, ku ktorému by však nedochádzalo, ak by sme svoje ubližovanie neskladovali.

Prečo teda zhromažďujeme všetky tie lichotky, urážky, pohladenia vo svojej duši? Pretože bez znôžky týchto skúseností a našich odpovedí ako by sme neboli; nie sme ničím, nemáme meno, niesme s niekým v spojení, ak nemáme nejakú vieru. A to je práve strach pred tým, že by sme neboli nič, ktorý nás núti k tomuto zhromaždovaniu. Ak by sme však si uvedomili pravdu, skutočnosť tohoto strachu, potom to bude táto pravda, ktorá nás oslobodí a nie naša cieľavedomá snaha oslobodiť sa od strachu.

Člověk je nicota. Může mít jméno a tituly, majetek a bankovní konto, může mít moc a může být slavným, ale přes všechna tato zjištění není nic, je nicota. A ať už si je třeba totálně nevědomý této nicotnosti, prázdnotě, nebo ať o ni nechce vědet, ať dělá cokoliv, aby se jí vyhnul, tato nicotnost, tato prázdnota tu prostě je.

Svoj vztach k ničotnosti a jej strachom nájdeme, iba keď si začneme a to zcela bez výberu uvedomovať svoje úniky pred ňou. Vždyť vy nejste k ní v žadném vztahu izolované, samostatné jedinečnosti; nejste snad nějaký pozorovatel, ji pozorujíci; bez vás, bez onoho myslitele, pozorovatele tohoto, nic není. Vy a nicota jste jednota, jeden jev a ne dva oddělené procesy. Jestliže vy, myslitel, se jí obávate a blížite se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůčí ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi a dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – který vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svých myšlenek a pokoušíte se pak najít k nim svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji přichází pravda.
-------

Jak podivná věc je osamělost a jak se jí bojíme! Nikdy si nedovolíme dostat se do její blízkosti. Kdyby se tak náhodou stalo, jak rychle bychom od ní prchali. Uděláme nevím co, abychom se od ní dostali, abychom ji přikryli. Vědomě i podvědomě se snažíme, abychom se jí vyhnuli, nebo ji přemohli.

Avšak jak vyhýbaní se, tak i přemáhaní osamělosti je bezvýsledné. I když potlačena nebo nepovšimnuta, ta bolest, ten problém – zůstávají. Na okamžik se jí vyhnete, ale když skončí smích a vypaří se alkohol, strach z osamění se vrací. Můžete žít třeba jen pro svého syna nebo svému mistru, či abyste dal výraz svému talentu – jako plášť tmy osamělost vás přikryje. Ať milujete, nebo nenávidíte; ať utíkáte od ní podle svého temperamentu nebo psychologických potřeb – vždy tu bude osamělost, bdící, na vás čekající, vzdalující se, jen aby se opět navrátila.

Osamělost je vědomí kompletní odloučenosti; a není snad naše činnost sebeohrazující? Což naše myšlenky a pocity ačkoliv směřují ven, nejsou výlučné a oddělující? Nesnažíme se snad dominovat ve svých vztazích, právech i ve svém majetku, vytvářejíce tak odpor? Neznáme naši práci a vaši práci? Neztotožňujeme se s kolektivem, s vlastí, s několika lidmi? Není celá naše snaha vyčerpávana v izolovaní se, v oddělovaní a separování? Sama činnost našeho já, ať už na kterékoliv úrovni, je zbůsobem izolace; a osamělost je vědomí sebe bez činnosti. Činnosť ať fyzická, nebo duševní, stává se prostředkem k vyjádření sebe; a kde není vůbec žádné činnosti, tam je vědomí prázdnoty Já. Je to tato prázdnota, kterou chceme vyplnit, v jejímž vyplňování trávíme celý svůj život, ať na vznešené, nebo nízké úrovni.

Touha vyplnit tuto prázdnotu – nebo utéci od ní, což je totéž – nemůže být zjemněna, sublimována ani potlačena, protože která je to jsoucnost, která by sublimovala nebo potlačovala? Což není právě toto jsoucno jen jinou formou touhy? Předmět touhy může být různý, ale cožpak si není každá touha podobná? Můžeme změnit předmět svých přání od pití k ideaci, ale bez pochopení procesu toužení bude tu neodvratně zase jen iluze.

Není odděleného jsoucna od touhy, není tu někdo, jenž touží, ale jen toužení. Touha bere na sebe různé masky v různých dobách, v odvislosti od druhu zájmu. Vzpomínka na tyto zájmy setká se s novým zájmem, čímž vznikne konflikt, a již se tu objeví výběrčí, který se tu usadí jako jsoucno, oddělené a odlišné od touhy. Ale tato jsoucnost není různorodá vzhledem k příslušným vlastnostem.

To jsoucno, jež se snaží buď vyplnit prázdnotu, nebo od ní utéci, se nijak neliší od toho, od čeho utíká, čemu se chce vyhnout: od prázdnoty, neúplnosti osamocení, ona jím je. Nemůže utéci sama od sebe; nanejvýš může pouze sama sebe pochopit. Ona je svou vlastní osamělostí, svou vlastní prázdnotou. Pokud se bude na sebe dívat jako na něco od sebe odděleného, potud bude podléhat klamu a nekonečným konfliktům. A jen tehdy, když přímo prožije svou vlastní osamělost, jen tehdy může nastat osvobození od strachu. Strach existuje jen ve vztahu k ideji, a idea je odpovědí paměti ve formě myšlenky. Myšlenka je výsledkem zkušenosti; a ačkoli může hloubat nad nicotou a prázdnotou, a mít vzhledem k ní i určité počitky, nemůže poznat prázdnotu přímo. Slovo „osamělost" s jeho vzpomínkami utrpení a strachu nedovolí, abychom je prožili znovu. Slovo je vzpomínka, a když to slovo přestalo být významné, pak vztah mezi zakoušením a tím, kdo zkušenost prožívá, je zcela jiný. Potom vztah je přímý a ne skrze slovo, skrze paměť pak prožívající je současně i prožitkem, což jedině přináší osvobození od strachu.

Láska a prázdnota nemohou přebývat spolu; když je tu pocit osamění, není tu lásky. Můžete skrýt nicotnost, prázdno pod „lásku", ale jakmile objekt vaší lásky přestane odpovídat nebo ho tu prostě již není, potom si uvědomíte prázdnotu a jste zklamáni. Používáme slova „láska" jakožto prostředku k úteku od nás samých, před naší vlastní nedostatečností. Lpíme na tom, koho milujeme, žárlíme, postrádáme jej, když tu není, a jsme úplně ztraceni, jestliže zemře. Pak hledáme útěchu jiným způsobem, v nějaké víře a náhražce. A toto vše že by mělo být láskou? Láska není idea, představa, výsledek asociace. Láska není něco, čeho by se dalo použít jako úniku před naší vlastní bídou; a jestliže ji takto použijeme, pak nastane řada problémů, které nemají řešení. Láska není nejaká abstrakce, ale skutečnost, která může být použita jen tenkrát, když idea, mysl, přestatne být nejvyšším činitelem.
-------

Teda práve strach pred ničotou nás ženie do činnosti, ničmenej ja jest touto ničotou, ja jest prázdnotou.

Ak sme schopný postaviť sa tvárov v tvár tejto ničote a zostať v tom bolestnom osamení, potom strach úplne zmizne a nastane prerod v samých základoch.

Ak má toto nastať, musí tu byť prežitie onej prázdnoty, ničoty. Tomu prekáža pocit, že tu je niekto, ktorý prežíva. Práve tak nedôjde k prežitiu, akonáhle je tu prianie zakúsiť ničotu za účelom jej prekonania, ak je tu úmysel dostať sa nad túto ničotu a za ňu. Ak tu je niekto, kto prežíva, potom, tu nieje žiadneho prežívania.

Je to prežitie toho, čo jest, bez akéhokoľvek menovania a bez toho, kto by prežitok nejako nazýval, čo prináša odprostenie od toho, čo jest.
---

...alebo sa držím niečoho, čo by sa mohlo stať a tak si pestujem vieru, ktorá ma bude chrániť. Som pripútaný k pamäti, lipnem na kusu nábytku, lipnem na tom, čo píšem, čo hovorím, pretože vďaka tomuto písaniu sa stanem slavným. Som pripútaný k svojmu menu, k rodine, k domu, k rôznym vzpomienkam atď. S tým všetkým som sa stotožnil. A prečo sa deje toto pripútanie? Prečo sme k niečomu pripútaní? Pripútanie znamená, že na niečom závisím. Závisím na vás všetkých, čo sem prichádzate, aby som s vami mohol rozmlúvať. Závisím na vás a preto som k vám pripútaný, pretože v tomto pripútaní získavam určitú energiu, elán a všetky tieto nezmysli! Závisím na vás, som pripútaný k nábytku, k viere, lipnem na knihe, na žene. Závisím na tom , aby som mal pohodlie, aby som získal preslávenie, postavenie. Závisím na svojej zemi, na svojich bohoch, na pití.

Načúvajuci: To je súčasť spoločenskej podmienenosti.

Takže spoločenská podmienenosť z vás robí závislého človeka? T.j. že ste súčasť spoločnosti, ale spoločnosť na vás nezávisí. Vytvorili ste spoločnosť, ktorá je skazená, vytvárate ju. A v tejto klietke ste chytený, ste jej súčasťou. Takže nezvalujte vinu na spoločnosť.

Počkajte, ticho načúvajme. Na niečom závisím, pretože to vyplňuje moju prádznotu. Závisím na vedomostiach, na knihách, pretože zakrývajú ako som prázdny, plytký a hlúpy, takže vedomosti sa stávajú neobyčajne dôležité. Takže závislosť ukazuje moju prázdnotu, moju osamelosť, moju nedostatočnosť a to ma núti, aby som bol na tebe závislý. Som závislý, to znamená, že sa bojím byť sám. Bojím sa svojej prázdnoty. Preto ju zaplňujem vecami alebo ideami alebo ľuďmi.

Čo budete robiť? Čo sa deje? Boli ste pripútaný k ľudom, ideám, k rôznym veciam a teraz vidíte, že táto závislosť zakrýva vašu prázdnotu, vašu mělkost. Ak to pochopíte, budete oslobodení, že?

Takže teraz ste vo svojom lipnutí, vo svojej pripútanosti, závislosti odhalili strach. Ak sa poriadne pozriete, vidíte svoju prázdnotu, svoju povrchnosť, svoju úbohú malichernosť a to vás desí. Čo sa stane potom? Vidíte to?

Načúvajuci: Pokusím sa uniknúť.

Pokúsite sa uniknúť do lpenia, pripútanosti, uniknúť do závislosti. A preto ste zase späť v starom vzorci. Ale ak poznáte ako pravdu, že lipnutie a závislosť iba zakrývajú vašu prázdnotu, nebudete už utekať že?

Čo urobím, ak v sebe pocítim túto veľkú prázdnotu? Je to strach. Objavujem, že sa bojím a že som preto pripútaný. Je tento strach reakciou pamäti alebo je ten strach skutočným objavom? Objav je niečo úplne iné ako reakcia minulosti. Strach z prázdnoty, z osamelosti a všetka tá nedostatočnosť, povrchnosť a odlúčenosť, to čomu ste doteraz nedokázali dostatočne porozumieť, aby ste tým prešli a mohli to ukončiť – vyvoláva strach. Objavili ste to teraz sami? Alebo je to rozpoznanie plynúce z minulosti? Odhalili ste, že lipnete, že ste pripútaní, pretože ste závislí zo strachu z prázdnoty? Ste si vedomí svojej prázdnoty aj procesu, ktorý z toho plynie? Ak si uvedomujete túto prázdnotu, je v tom i strach alebo ste iba prázdni? Vidíte iba fakt, že ste osamelí?

Teraz som s tým skončil. Čo sa stane potom?

Načuvajúci: Za tým zlomkom sekundy je zase ďalší útek.

To znamená, že nevidíte marnosť útekov. Preto stále utekáte. Ak si budete skutočne vedomí svojej prázdnoty, čo sa stane? Ak sledujete veľmi pozorne spravidla dochádza k tomu, že sa spýtate: kto si uvedomuje túto prázdnotu?

Načuvajúci: Myseľ

Nie tak zhurta, prosím vás. Pomaly, kročik za krôčikom. Kto si uvedomuje? Myseľ? Jedna časť mysle si uvedomuje druhú časť, ktorá je osamelá? Chápete na čo sa pýtam? Je to zlomok mojej mysle, kto hovorí: ja som osamelý? V tom je oddelovanie. A pokiaľ je v tom oddelovanie, je to útek. Pokiaľ je tu predel medzi pozorovateľom a pozorovaným, je v tom rozpor, a preto konflikt. Oddelený mozog mysle pozoruje prázdnotu, ktorá nieje jeho časťou? Ako je to? Na toto musíte odpovedať! Ak je to, čo pozorujete, časť, potom aká je to časť?

Ak poviete: uvedomujem si svoju prázdnotu, je to iba ďalšia forma úniku a sme zase lapení v sieti útekov. Ak si uvedomíme, že pripútanie je únik, potom prestaneme utekať. Chcete utekať od jedného úniku do druhého? Alebo vidíte jeden moment úniku, a preto rozumiete všetkým jeho ostatným momentom?
-------

Jestliže se obávate prázdnoty a blížite se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůčí ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi a dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – který vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svých myšlenek a pokoušíte se pak najít k nim svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji přichází pravda.

Ja sám sa nelíšim, alebo niesom oddelený od tejto prázdnoty. Ja sám som onou prázdnotou. Pozorovateľ je pozorovanou prázdnotou. Ak toto sledujeme ďalej, zhliadneme, že to viacej nenazývame osamelosťou, tento výraz prestal. Ak budeme postupovať ešte ďalej, což je vecou neľahkou, zistíme, že to, čo nazývame osamelosťou, neexistuje. Je tu úplný zánik osamelosti, prázdnoty, mysliteľa, ako myšlienky. Tento postup učiní koniec strachu.

Touha po naplnění, po tom něčím se stát, vznikne, uvědomíme-li si, že jsme ničím. Protože jsem nic, nedostatečný, prázdný, vnitřně chudý, snažím se stát se něčím, vně i vnitřně bojuji, abych se naplnil, ať už v nějaké osobě, či věci nebo ideji. Naplnit tu prázdnotu – toť celý proces naší existence. Jsme si vědomi, že jsme vnitřně chudí, snažíme se buď o nabytí věcí vnějších, nebo pěstujeme bohatství vnitřní. Úsilí je zde jen když se jedná o únik z tohoto prázdna uvnitř kontemplací, obohacováním se, dosažením silou atd. To je naše každodenní existence. A tento útěk, toto vyhýbání se, tento pokus zakrýt onu prázdnotu, vyvolává zápas, boj, úsilí.

A co se stane, není-li tu snahy uniknout? Tu žijeme v této osamělosti, žijeme s touto prázdnotou a přijmeme-li tuto prázdnotu uvidíme, že se dostaví tvůrčí stav, v němž není úsilí ani zápasu. Úsilí existuje jen pokud se pokoušíme vymknout se vnitřní samotě a prázdnotě, ale podíváme-li se jí tváří v tvář, pozorujeme-li ji prostě, aniž bychom se jí chtěli vyhnout, přijmeme-li ji, poznáme, že se dostaví stav, v němž přestaly všechny snahy a zápasy. Tento stav bytí je tvořivost a není výsledkem úsilí.

Neboť je-li tu pochopení toho co je, tedy prázdnota, vnitřní nedostatečnost a žijeme-li s touto nedostatečností a plně jí rozumíme, pak dochází k vnitřní skutečnosti, tvůrčí inteligenci, jež přináší štěstí.

Proto tedy akce, jak ji známe, není vlastně než reakcí, neustálým stáváním se, což je popřením toho, vyhnutím se tomu, co je. Je-li tu však vědomí prázdnoty, bez výběru, bez zavržení, bez souhlasného přijetí, pak v tomto pochopení toho co je, dojde k činu, k akci, jež není reakcí, ale tvořením. Pochopíte to, uvědomíte-li si sebe v činnosti. Pozorujte se, jak jednáte – nejen vně, ale pozorujte i pohyb svých myšlenek a citů. Když si toho pohybu budete vědomi, poznáte, jak váš myšlenkový proces, což je cítění a jednání, je založeno na ideji, stát se něčím. Tato idea vzniká jen když je tu pocit nejistoty a k tomuto pocitu dochází, když si uvědomíte svoji prázdnotu. Budete-li si uvědomovat svůj myslivý a citový proces uvidíte, že tu je stálý boj, úsilí změnit, přizpůsobit, proměnit to, co je. Toto úsilí stát se něčím jiným a toto stávání se je přímým vyhýbáním se tomu, co je. Sebepoznáním, stálou bdělostí poznáte, jak úsilí, boj, snaha stát se něčím vede jen k bolesti, strasti a nevědomosti. A jen když si uvědomíme onu vnitřní nedostatečnost – jsme ochotní neunikat jí, ale žít s ní, přijmout ji, poznáme, že jsme objevili stav mimořádného klidu, který není skládán dohromady, ale je to mír, přicházející s pochopením toho, co je. V tomto stavu klidu nastane tvořivé bytí.

Jiddu Krishnamurti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA