Hovoríme o niečom veľmi dôležitom. Neexistuje pochopenie v čase. Pochopenie nikdy nepríde zajtra – je teraz alebo nikdy. Čas je ilúziou. Existuje zajtrajšok a bolo mnoho včerajškou – tento čas nie je ilúziou. Psychologický čas neexistuje, je to mýtus a klam, ktorého plodom je strach. Teraz ani potom v budúcnosti nič trvalého neexistuje. Přesun od jistoty k nejistotě, a naopak, je vzorcem času. Myšlienka je čas. Myšlienka, ktorá používa čas ako prostriedok k vyvolaniu vnútornej, psychologickej zmeny uskutočňuje nie-zmenu, pretože takáto zmena je iba modifikovaným pokračovaním toho, čo bolo. Úmyselná zmena nie je zmenou. Zmena má motív a tak je iba modifikovaným pokračovaním toho, čo bolo. Mutácia prostredníctvom času nie je možná, mutáciou je iba poprenie času a to je absolútna mutácia a nie zmena modelu alebo nahradenie jedného modelu druhým. V tejto mutácii existuje pozornosť. Úplná prázdnota, ktorá nie je výsledkom času či procesu evolúcie – čas môže splodiť iba ďalší čas. Deštrukcia času nie je procesom, všetky metódy a procesy čas iba predlžujú. Koniec času je koncom všetkým myšlienok a citov.
Když používáme času jako prostředku k dosažení nějaké vlastnosti, ctnosti nebo určitého stavu, pak pouze odsunujeme a vyhýbáme se tomu, co je. Sme násilný a zostávame násilnými i potom, čo sa snažíme byť nenásilný. Spotřebovávat energii v odporu proti chtivosti, závisti a násilnosti, ale vaše mysl je stále ještě v konfliktu a tak je důležité všimnout si, že proces, závisející na čase, jakožto prostředku, jímž máme přemoci násilnost, chtivost – je klamem, je falešným procesem. Potom máte možnost být tím, čím jste: psychologickým rozruchem, jenž je vlastně násilnost sama.
Všechny naše vztahy, ať k přírodě, k lidem, k ideám jsou výsledkem našeho egocentrického zaměření – a když to víme, ptáme se, co dělat. Veškerá naše činnost musí přestat – nesmí však k tomu dojít násilím, nýbrž dobrovolně, nesmíme být k tomu donucováni, ovlivněni, přivedeni. Egocentrická činnost mého já je proces časový, proces paměti, zkušenosti a prožití a že každý prožitek si vysvětlujeme, chápeme podle paměti. Uvidíme též, že naše sobecká činnost je znovupoznáváním, což je též procesem naší mysli. Je možné nemyslet v termínech časových, nemyslet ve výrazech "čím bych měl být", "čím jsem teď"? Neboť právě z takových otázek vzniká proces, vzniká egocentrická činnost. V časovém procesu není proměnění, je jen pokračování, plynutí, není tam konce, není tam nic než znovu-poznávání. Poznáváme již známé. Čas nepřinese nic nového. Vědomi si celého průběhu časového jakožto vědomí, bez vybírání a bez určitého cílevědomého úmyslu, bez touhy po výsledku, uvidíte, jak celý běh času a časový proces sám samovolně skončí.
Hovorili sme o ilúzii stávania sa. Vývoj vedomia je ilúziou. Čas je nádej, stávanie sa či dosahovanie. Hovoríme výhradne psychologicky. Ja (ego) je výsledkom podmieňovania mozgu. Neexistuje však Ja. Podmieňovanie mozgu je zapletenie sa s ilúziou Ja.
Když hodláte naslouchat hudbě nebo se zahledět na obraz, který máte rádi, pro který plane ve vás cit okamžitě je tu klid, že? Když nasloucháte hudbě, nerozptylujete svou mysl kolem sebe dokola, prostě nasloucháte. A podobně, když chcete pochopit konflikt, rozpor, tu nejste závislý vůbec na čase, jste prostě postaven tváří v tvář tomu, co je a to je rozpor. Pak se okamžitě dostaví klid. Když jednou přestanete býti závislý na čase, jakožto prostředku k přeměnění toho, co je – tu stojíte prostě jen proti tomu co je a jelikož se zajímáte o pochopení toho co je, budete mít přirozeně mysl klidnou, tichou. V tom bystrém, byť i pasivním stavu mysli je porozumění. Když se mysl vzdala odporu, když se už více neodkloňuje od toho co je, když tomu neuhýbá ani nekritizuje, ale je si toho prostě ale plně vědoma, pak v této pasivitě mysli poznáte, když vniknete opravdu do problému, že dojde k proměně.
To, co je, a ideál jsou protiklady a musí nutně vést k rozporu. Podívejte se na to, co děláte: mysl vytváří ideál, aby překonala to, co už je, nebo aby použila budoucnosti jako páky ke změně toho, co je. Při jednání se skutečným používáte neskutečné. Proto nedochází k žádným výsledkům, takto nikdy ke změně dojít nemůže. Jakmile to jednou pochopíte, zjistíte, jak je to prosté. Odhoďte ideály, protože ty jsou bezcenné, a pozorujte pouze skutečnost. Odhození ideálů změnilo vzorec mozkových buněk – mozek žil podle tohoto vzorce a nyní je vzorec porušen. Člověk žil v naději, že se postupně změní. Posléze pochopil, že tato postupnost je ve skutečnosti opakováním téhož – opakováním, pozměněním, opakováním, pozměněním, opakováním – a proto nedochází ke kýžené změně. Jestliže toto pochopíte, změní se celá struktura mozku: a to já nazývám vhledem. Pohyb v ktorom hovoríme, že potrebujeme čas, vytvára v psýche rozdelenie na pozorovateľa a pozorované. Na tento proces je aj iný spôsob nazierania, v ktorom nie je čas a to vtedy ak pozorovateľ je pozorované. Ten kto zažíva skúsenosť, to jest mysliteľ je myslenie. Nie je tu žiadneho mysliteľa oddeleného od myslenia.
Revoluce je možná jen teď, ne v budoucnosti. Budete-li s tím, co jsem zde řekl, experimentovat, shledáte, že tu jde o bezprostřední regeneraci, novost, druh svěžesti, protože mysl je vždycky tichá, když má přání po pochopení. Potíž většiny z nás je v tom, že obyčejně nemáme úmysl porozumět, protože se obáváme, že by to mělo za následek revoluci a té se obáváme. Jde tu vždy o obranný mechanismus, kdykoli používáme času nebo ideálu, jakožto prostředku k postupné přeměně. Člověk, který vidí, že v čase není cesta z našich nesnází a takto je prost klamu, takový člověk má úmysl porozumět a jeho mysl je klidná již sama sebou, bez nucení, bez praktikování a cvičení. Když je mysl klidná, tichá, nehledající žádnou odpověď, ani žádné rozluštění ani neodporující nebo odmítající – jedině takto je schopna pochopit pravdu. Je to pravda, která osvobozuje a nikoli naše snaha být svoboden.
Jiddu Krishnamurti