Ze středu, Já, vychází veškerá činnost. Způsobuje rozdělení. Já se ztotožní s nějakým ideálem a za tento ideál pak bojuje. Stále jde však o trip ega. Jednajícím Já, které neustále zápasí, usiluje, svírá, popírá a hluboce lpí na svých zkušenostech, idejích, názorech i touhách. A jak člověk žije, pozoruje, že tento střed, toto Já, je jádrem všech problémů. A poznává, že je to podstata všech rozkoší, obav i zármutků.
Nejprve pochopte, že čím větší úsilí na osvobození se od tohoto středu vynakládáte, o to více toto úsilí onen střed, ono Já, posiluje. Já lidí, již se věnují nejrůznějším meditacím, kteří se na sebe snaží něco uvalit, je tímto úsilím polapeno a říká: dosáhl jsem, avšak toto Já je stále jejich středem.
Abyste se stali svobodnými, nesmí docházet k žádnému úsilí. To neznamená, že budete dělat, co chcete, protože to je stále pohybem jáství. Je možné se od jáství osvobodit, aniž by se z člověka stala osoba duchem nepřítomná a napůl šílená? Tedy: je možné osvobodit se totálně od lpění – lpění na vlastnostech, kvalitách a na jáství? Člověk lpí na své pověsti, na svém jménu i na svých zkušenostech. Lpí na tom, co řekl. Jestliže se chcete skutečně osvobodit od jáství, vyžaduje to nelpění. To ovšem neznamená, že se stanete lhostejnými, bezohlednými, uzavřenými a že budete žít od ostatních izolovaně, protože toto je jen jinou činností jáství. Předtím jáství lpělo, nyní se dušuje, že nebude lpět. Je to stále aktivita jáství.
Jestliže nelpíte doopravdy, bez úsilí, hluboce, v podstatě, rodí se z tohoto hlubokého pocitu nelpění zodpovědnost. Otázka zní, zda to učiníte. Můžeme to probírat donekonečna, můžeme o tom mluvit různými slovy, avšak když přijde rovnou na věc a my to máme vyzkoušet a podle toho jednat, nezdá se, že bychom to skutečně chtěli učinit. Raději pokračujeme v tom, jací jsme, s mírně pozměněným status quo, avšak ve svých sporech neustáváme. Osvobodit se od vlastních zkušeností, vědomostí a nahromaděných postřehů je možné, pokud se do toho pustíte. A nevyžaduje to žádný čas. To je jedna z našich výmluv: abychom byli svobodní,
potřebujeme čas. Jestliže prohlédnete a pochopíte, že jedním z hlavních znaků jáství je připoutanost, a spatříte-li, co tato připoutanost ve světě vyvolává a co způsobuje ve vašich vztazích s druhými (věřte, že vše negativní), a jestliže si uvědomíte skutečnost připoutanosti, osvobodíte se od ní.
Váš vhled vás osvobodí. Zkusíte to?
Zajisté jsem sami zpozorovali, že snaha kontrolovat, potlačovat nebo přeměňovat emoce a lpění konflikt nijak zvláště neřeší. Aby bylo člověku umožněno poznat podstatu věcí, musí začít věci kolem sebe vnímat, uvědomovat si je a správně na ně nahlížet, to znamená, že musí pochopit, že jeho emoce jsou silné a také že ulpívá. Je-li takto uvědomělý, co se děje?
Představme si, že si člověk uvědomuje svou připoutanost nebo intenzivní pocity nenávisti, žárlivosti, nepřátelství, sympatií, averze a další. Jestliže jsou tyto emoce tak silné, zastiňují a ovládají jeho jednání. Člověk zkoumá a pozoruje své emoce i lpění, jež jsou očividně velmi silné, a nahlíží, že fungují jako překážky jasného a nepomateného myšlení i ryzího jednání. Jestliže někdo vyřkne, že je připoutaný, jde o představu, nebo skutečnost? Skutečnost není představou. A pozorujete-li skutečnost, nikoliv představu, nikoliv závěr o skutečnosti, ale skutečnost samu, liší se tato skutečnost od vás, kteří ji pozorujete?
Jestliže pozorujete skutečnost skrze své představy nebo skrze závěry, jež jste si od někoho vyslechli, nedíváte se na skutečnost. Díváte-li se na skutečnost, neodíváte ji do slov. Jak se na ni tedy díváte? Jako na něco, co je od vás oddělené? Je připoutanost něčím, co se vás netýká, nebo je vaší součástí? Lpění je Já. Neexistuje-li lpění, neexistuje Já. Vědomí vašich emocí i vaší připoutanosti je tedy součástí vaší podstaty, vaší struktury. Pozorujete-li sebe, neexistuje žádné rozdělení, žádná dualita (Já a připoutanost). Je zde přítomna pouze připoutanost – nikoliv slovo, ale skutečnost, pocity, emoce a snaha přivlastnit si toho druhého. To je skutečnost, to je pravé Já. Co mám tedy s Já společného? Dokud zde existovalo rozdělení na Já a lpění, mohl jsem se s ním snažit něco udělat. Mohl jsem se je pokusit ovládat, mohl jsem se snažit je potlačit, což činíme neustále. Co mohu ale dělat, jsem-li to Já? Nemohu dělat nic,
mohu jen pozorovat. Předtím jsem to mohl ovlivňovat, nyní s tím nemohu dělat nic, poněvadž jsem to Já. Vše, co mohu dělat, je pozorovat. Tím nejdůležitějším se stává pozorování, nikoliv to, co s tím dělám. Existuje tedy pozorování, nikoliv „já pozoruji“. Existuje zde pouze pozorování. Jestliže si během tohoto pozorování volím a říkám: „Nesmím být připoutaný,“ už jsem se přesunul, říkám, že to nejsem Já. Pozorování nemá možnost volby ani nemá žádný předem daný směr. Je zde pouze ryzí, absolutní pozorování, a pozorovaná záležitost se tak rozpouští. Předtím jste této záležitosti vzdorovali, ovládali jste ji, potlačovali a ovlivňovali. Jak však nyní pozorujete, všechna energie se soustředí.
Ke lpění dochází jen tehdy, jestliže nemáte dostatek energie. Je-li přítomno naprosto volné pozorovaní nenarušované myslí, pak pozorujete stejně, jako když se díváte například na věc, již nazýváte mouchou. Pozorujte své emoce a lpění stejným způsobem a všechna vaše energie se v tomto pozorování nahromadí. Proto zde není žádné lpění. Připoutaní jsou pouze lidé, kteří nejsou inteligentní, a lpí pouze ti, kdo nevidí všechny důsledky svého lpění. Tito lidé jsou ve světě rozšířeni, jsou v něm silným činitelem a snaží se nás polapit. Jestliže to však zblízka prohlédnete, pak již nebudete lapeni a nebudete plýtvat energií na něco, co nemá žádný smysl. Vaše energie se plně soustřeďuje v pozorování, a proto se připoutanost zcela vytratila. Vyzkoušejte to a uvidíte. Musíte to prozkoumat velmi detailně a hluboce, aby vaše mysl byla v pozorování absolutně jasná. Z útesu skáčou pouze nevědomí lidé. Jakmile si nebezpečí uvědomíte, jednejte. Lpění je nebezpečné, protože plodí strach, úzkost, nenávist, žárlivost a pocity vlastnictví – toto všechno je nesmírně nebezpečné. A jestliže toto nebezpečí vnímáte a nahlížíte, dochází k jednání.
Otázka: Připoutanost vyvolává jistý druh emoční výměny a výměny lidského tepla, které se zdá být nezbytně potřebné. Odpoutanost způsobuje chlad, nedostatek citu a trhliny ve vztazích. Rovněž může ostatní hluboce zraňovat. Vypadá to, že na tomto postoji je něco v nepořádku. Co říkáte?
JK: Slovo připoutanost v sobě zahrnuje význam ulpívání, držení se něčeho a vyvolávání pocitu, že někomu patříte a že někdo patří vám. Rozvíjení odpoutanosti vyvolává nedostatek citu, chlad a trhliny ve vztazích. Je to rozvíjení opaku, a proto bude přirozeně toto všechno způsobovat. Je-li odpoutanost opakem připoutanosti, pak je tato odpoutanost představou, konceptem i závěrem, k němuž mysl dospěla coby k výsledku uvědomění si, že připoutanost způsobuje mnoho problémů, mnoho konfliktů a zapříčiňuje žárlivost i úzkost. Z tohoto důvodu se mysl utvrzuje v přesvědčení, že je mnohem lepší být odpoutaný. Odpoutanost je neskutečná, zatímco připoutanost je skutečná. Jste-li připoutáni, pak rozvíjet odpoutanost znamená pohybovat se směrem k iluzi. V této iluzi se stáváte chladnými, tvrdými, zahořklými a jste od ostatních odděleni bez jakéhokoliv pocitu náklonnosti. To je to, co všichni děláme: žijeme v přeludu a iluzi. Dokážete se přímo střetnout se skutečností, že jste připoutáni nejen k člověku, názoru či víře, ale také ke svým vlastním prožitkům, což je ještě mnohem nebezpečnější? Vaše vlastní prožitky vám poskytují určitý pocit vzrušení, dávají vám pocit, že jste naživu.
Jestliže si člověk uvědomuje, že je připoutaný, nahlíží všechny důsledky této připoutanosti – úzkost, nedostatek svobody, žárlivost, hněv a nenávist. Připoutanost v sobě obsahuje také určitý pocit bezpečí, stability a pocit toho, že jste střeženi a ochraňováni. Je zde tedy vlastník a vlastněný, a nutně tedy musí docházet k žárlivosti, úzkosti, strachu a všemu tomu ostatnímu. Chápete důsledky toho všeho – nikoliv jejich popis, ale jejich skutečnost? Jsem k vám připoutaný kvůli své osamělosti a tato připoutanost, jež z osamělosti pramení, říká: „Miluji vás.“ Cítím spojení, protože se nacházíte ve stejné pozici. Dva lidé na sobě lpí kvůli své osamělosti a své sklíčenosti, ulpívají na sobě na základě svého neštěstí. Co se tedy stane? Nelpím na vás, ale na ideji, na něčem, co mi pomůže utéci před sebou samým.
Můžete být připoutáni k prožitku nebo k události, která vám poskytla veliké vzrušení, ohromný pocit euforie, moci či bezpečí. Na tomto prožitku lpíte. Čím je tento váš minulý prožitek? Je zapsán ve vaší mysli a vy se jej držíte. To, čeho se držíte, je mrtvé, a i vy se tudíž stáváte mrtvými. Jestliže toto všechno nahlížíte, aniž byste to jakkoliv řídili a aniž by vás vedly nějaké motivy, jestliže to jen pozorujete, pak spatříte, že tento vhled vám celou tuto záležitost ukazuje jako na mapě. Jakmile k tomuto vhledu jednou dojde, tato záležitost se zcela rozplyne. Nejste připoutáni.
Jiddu Krishnamurti