Jdi na obsah Jdi na menu

Asi si myslíte, že sebepoznání musíte cvičit, že musíte meditovat, dělat to či ono. Poslouchejte tedy, je to velmi jednoduché.

V procesu sebepoznávání je první krok současně posledním. Začátek je koncem. To, na čem záleží, je první krok, protože sebepoznávání je něco, čemu se nemůžete ód nikoho naučit. Nikdo vás nemůže naučit sebepoznávat se. Musíte k tomu dojít sám, musí to být váš vlastní objev. Tento objev není něco obrovského nebo fantastického, je to docela jednoduché.

Víme, že znát sebe znamená sledovat své jednání, svoje slova, jak si počínáte ve svých každodenních vztazích, to je všechno.

Začněte takto a uvidíte, jak mimořádně obtížné je sledovat se a být si vědom svého chování. Jak obtížné je sledovat své vztahy k lidem, myšlenkám a věcem, vztah ke svému šéfovi, slova, jež užíváte k podřízeným. Je to sledování se v Zrcadle vztahů.

Avšak budete-li sledovat v tomto zrcadle svoji vlastní osobu, svoje myšlenky a pohnutky, pak budete mít chuť je korigovat. Budete říkat: "To je dobré, to je špatné, musím dělat toto a ne tamto." Při takovém přístupu něco odsuzujete nebo naopak ospravedlňujete, a tím to, co vidíte, vlastně převracíte.

Zatímco v případě, pozorujeteli v Zrcadle pouze svůj postoj vzhledem k lidem, myšlenkám a věcem, jestliže skutečnost jenom vidíte, bez ospravedlňování, bez odsuzování, bez přijímání, pak zjistíte, že již samotný tento vjem má v sobě svůj vlastní čin. To je počátek sebepoznání.

Sledovat se, pozorovat, co děláte, jak myslíte, jaké jsou vaše pohnutky a podněty, a přitom neodsuzovat ani neospravedlňovat, je mimořádně obtížná věc. Celá vaše kultura je totiž založena na hodnocení, posuzování a odsuzování. Byli jste vneseni do systému "dělej toto a ne tamto". Budete-li však schopni dívat se do Zrcadla Vztahů Bez Vytváření Opaku, zjistíte, že sebepoznávání nikdy nekončí.

Vidíte, že hledání vlastního poznání je vnějším procesem, který později přejde ve vnitřní. Nejdříve se díváme na hvězdy a potom se díváme sami do sebe. Úplně stejně hledáme nejdříve skutečnost, boha, bezpečnost a štěstí ve světě předmětů, a když je zde nenacházíme, obracíme se dovnitř. Toto hledání vnitřního boha, vyššího já nebo jak to nazýváte, úplně skončí se sebepoznáním. Mysl se pak velice uklidní – ne cvičením, ale pouze porozuměním, pozorováním, tím, že si je bez výběru vědoma každé minuty.

Neříkejte: "Musím si uvědomovat každou minutu," – to je jenom nový výraz touhy dosáhnout nějakého určitého stavu. Chtít se někam dostat je jenom dalším projevem naší pošetilosti.

To, na čem záleží, je uvědomovat si sebe sama, a tento stav udržovat bez shromažďování. Protože jakmile shromažďujete, tak z tohoto nashromážděného středu odsuzujete. Sebepoznávání není procesem shromažďování, nýbrž procesem objevování ve všech možných chvílích a situacích, ve vztazích s lidmi, věcmi, myšlenkami.


Podrobnejšie vysvetlenie sebapoznania

Neexistuje žiadna metóda sebapoznania. Ak sa riadim určitou metódou sebapoznávania, potom získam výsledky ovplyvnené týmto systémom. Nepôjde však o pochopenie vlastného ja.

V skutočnosti nechceme porozumieť sami sebe, svojim impulzom a reakciám, celému procesu nášho vedomého i podvedomého myslenia. Radšej sa držíme systému, ktorý nám zaručí výsledok. To je spôsobené vždy našou túžbou po bezpečí, istote a výsledkom.

Potrebujeme sa oslobodiť od strachu z toho, čím sme, porozumieť zámeru a byť uvedomelí, úprimní a bdelí. Treba byť neobmedzený dogmami, vierou, určitým vzorom chovania a idealizácie, pretože viera a ideály len zastierajú pravú predstavu. Autorita zabraňuje pochopeniu sebe samému. Ak chceme vedieť, čím sme, nesmieme si predstavovať, alebo veriť niečomu čo niesme. Uvedomiť si, že som chamtivý, pyšný vyžaduje vnímavosť, úprimnosť a jasné myšlienky.

Cnostní môžeme byť vtedy, keď rozumieme tomu, čo je, zatiaľčo keď sa chceme stať cnostnými, iba odkladáme a prekrývame to, čo sme, niečím, čím by sme chceli byť. Keď sa teda stávaš cnostným, vyhýbaš sa skutočnému jednaniu. Cnosť neznamená stať sa tým, čím niesme. Je to pochopenie a teda oslobodenie sa od toho, čím sme.

Rozumieť si je veľmi ťažké, pretože naše ja nieje statické, je stále v pohybe. Je to to, čo skutočne sme, nie čo by sme chceli byť. Nieje to ideál, pretože ten je fiktívny, ale je to ono, čo v každom okamihu skutočne robíme, myslíme, cítime. Ak začneme popierať, čím sme, ak sa začneme obviňovať, alebo sa tomu brániť, potom nepochopíme jeho pohyb. Ak chcem niekomu rozumieť, nesmiem ho poprieť: musím ho pozorovať, študovať. Musím milovať to čo študujem. Ak chceme porozumieť sebe, musíme neustále sledovať, čo si myslíme a čo robíme.

Porozumieť si vyžaduje stav mysle, pri ktorom neexistuje stotožnenie sa alebo odsúdenie. V tomto stave sme vtedy, pokiaľ máme intenzívny záujem niečomu porozumieť. Kto chce porozumieť sebe, skutočnému stavu mysle, nepotrebuje ju k niečomu nútiť, ukázňovať alebo kontrolovať. Naopak, objavuje sa pasívna bdelosť, ostražitosť.

Základné porozumenie sebe samému neprichádza so získaním znalostí alebo zbieraním skutočností. To je iba cvičenie pamäte. Ak hromadíme poznatky o sebe, tie nám potom zabraňujú hlbšiemu porozumeniu, pretože nazbierané vedomosti a skúsenosti sa stanú stredom, v ktorom sa sústredia naše myšlienky.

Svet sa od nás a našich činov nelíši, pretože naša podstata spôsobuje jeho problémy. S veľmi veľkou väčšinou z nás je ten problém, že nepoznáme samých seba, ale neustále hľadáme systém, metódu, alebo spôsob, ako vyriešiť problémy ľudstva.

Zásadná revolúcia v sebe samom je porozumenie celému procesu svojich myšlienok a pocitov vo vzťahoch. Pokiaľ bez procesu zhromažďovania chápeme, aký sme v každom okamihu, potom uvidíme ako prichádza kľud.

Existuje zrkadlo, v ktorom môžeme vidieť celú svoju bytosť, nielen svoju tvár, ale všetko o čom premýšlame, všetko čo cítime, svoje podnety, chute, potreby a obavy. Je to zrkadlo vzťahu: vzťahu medzi tebou a tvojimi rodičmi, medzi tebou a tvojimi učiteľmi, medzi tebou a riekou, stromami, zemou medzi tebou a tvojimi myšlienkami. Vzťah je zrkadlo , v ktorom vidíš sám seba takého, aký skutočne si, nie taký, aký by si chcel byť. Môžem pozorovať ako hovorím s ľuďmi: zdvorilo s tými o ktorých si myslím, že niečo mi môžu dať a opovrhnuto s tými, čo si myslím že mi nič dať nemôžu. Som pozorný k tým, ktorých sa bojím, vstanem keď prídu významný ľudia, ostanem sedieť keď príde upratovačka. Pozorovaním seba samého v zrkadle vzťahu, zistíme ako falošne rešpektujeme ľudí. Svoju skutočnú osobu môžeme tiež objaviť vo vzťahu k stromom, vtákom, myšlienkam, knihám.

Nieje podstatné či kľúčové mať učiteľa. Ak ho ale máš nenasleduj ho, nemaj jedného učiteľa, ale uč sa od rieky, kvetín, stromov. Inšpirácia existuje vo všetkom od padajúceho lístia, či mŕtveho vtáka až po vlastné chovanie človeka. Ak tieto veci pozoruješ, neustále sa učíš. Musíme sa učiť z pozorovania, boja, zo svojho štastia i sĺz.

Sepapoznanie je odpoveďou na všetko, je v ňom celý svet a je v ňom obsiahnuté všetko snaženie ľudstva. V okamihu keď začneme spoznávať samých seba, čo i len trocha, nabehne proces tvorivosti. Je úžasné vidieť, aký v skutočnosti sme: chamtiví, závistliví, zlostní, pyšní a hlúpi. Vidieť túto skutočnosť a nepokúšať sa ju zmeniť, iba presne vidieť, aký sme, je úžasný objav. Od neho môžeme ísť neustále hlbšie a hlbšie, pretože sebapoznávanie nekončí. Pomocou sebapoznávania začneme zisťovať, čo je Boh, čo je pravda a aký je nadčasový stav.

Jiddu Krishnamurti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA