Jdi na obsah Jdi na menu

Víme, jaký svět je: je to svět ošklivosti, surovosti, násilí, válek, nenávisti, národnostního a třídního rozdělení... A protože víme, jaký svět opravdu je - ne, jaký si myslíme, že by měl být - je naším zájmem, abychom v něm provedli radikální transformaci. K provedení této transformace však musí prodělat lidská mysl obrovskou změnu. A transformace nemůže nastat, je-li zde jakákoli forma strachu.




Scházíme se tu, abychom mluvili o vážných věcech. Myslím proto, že bude dobré, když budeme vážní. Musíme čelit mnoha problémům. Abychom se s nimi mohli vypořádat, potřebujeme jistou kvalitu pozornosti. Nejenom v této zemi, ale v celém světě je v mnoha směrech nepořádek, chaos a mizérie. Zdá se, že Západ prosperuje lépe, má však rovněž své problémy, a to v daleko hlubší rovině než jenom v hospodářské nebo společenské. Mladí lidé tam protestují, nechtějí již přijímat model a strukturu společnosti, její tradici a autority.

 

      Když člověk navštěvuje Indii pravidelně každým rokem, pokaždé zde nachází další úpadek, chudobu, necitlivost k lidem, politický útlak, různé kmenové nesváry, hladovky kvůli bezvýznamným a povrchním věcem a celkově ústup od všeho duchovního. Dům hoří, je v něm chaos a bída. A mysl lidí, kteří mají být politickými nebo duchovními vůdci, se zaměstnává nějakými malichernými záležitostmi, které nadto často ještě využívá ke své vlastní exhibici a růstu.
 


 

      Vidíme-li všechno tohle nejenom jako vnější skutečnosti po hospodářské nebo společenské stránce, ale také vnitřně, nezatíženi vžitou tradicí, přijatými frázemi a normami myšlení, shledáváme zde velký zmatek a rozpory.
 


 

      Nevíme, co s tím. Neustále hledáme, přecházíme od jedné knihy ke druhé, od jedné filosofie k jiné, od učitele k učiteli. A ve skutečnosti to, co hledáme, není čistota a porozumění své vlastní mysli, ale spíše cesty a prostředky, jak uniknout sami sobě. Takový únik nám nabízejí mnohá světová náboženství a my se spokojujeme s tím, že si s jejich pomocí vytváříme nějaký vhodný a příjemný ústupek. Vidíme-li všechen tento chaos, stále přibývající populaci, necitlivost k ostatním lidem a celé společnosti, ptáme se, jestli je vůbec možné vnést v to nějaký opravdový řád. Ne politický řád - politici nikdy zavést řád nemohou. Ani změna hospodářské struktury nebo jiná ideologie jej nemůže vytvořit. Řád ale potřebujeme.
 


 

      Zdá se, že problém nás přerůstá. Přelidnění pokračuje tak rychle, že se člověk musí sám sebe ptát: "Co já sám v této mizérii plné hlouposti, násilí a chaosu mohu dělat?" A ptáme-li se: "Co mohu já sám dělat?" dojdeme nevyhnutelně k odpovědi: "Obávám se, že pro změnu struktury společnosti a nastolení řádu mohu udělat jenom velmi málo. A to jak prací na vnějších věcech, tak i sám vnitřně." A tím to končí. Problém si ale žádá daleko hlubší přístup. K tak závažné výzvě se musí každý z nás postavit zodpovědně. Nikoli s myslí podmíněnou tím, že je hinduista, buddhista, muslim nebo křesťan. To vše je již dávno mrtvá minulost. Ohánějí se jí pouze politici, kteří tak využívají neznalosti a pověrčivosti lidí. Porozumíme-li problémům tohoto světa, pak veškerá náboženství, filosofie, svatá písma i předpisy různých duchovních autorit pro nás ztrácejí svůj význam.
 


 

      Zdá se, že lidé ztratili důvěru v to, čemu dříve věřili. Nechtějí již nikoho následovat. Víte, co to znamená, když lidé házejí na politika při projevu boty a kamení? Nechtějí již, aby jim dále někdo říkal, co mají dělat. Lidé jsou zmatení, zoufalí, ztrápení. Veškeré ideologie, ať už levicové nebo pravicové, nic neřeší. Ideologie jsou hloupé. Jsou bezmocné, jsou-li postaveny před opravdovou skutečnost, před to, co je. Abychom nalezli pravdu, nemůžeme a ani nesmíme se nechat ničím z toho řídit. Autoritu vůdce, knihy, kněze i náboženství můžeme klidně odložit.
 


 

      Ani k minulosti se nesmíme vracet. Zde se často mluví o kulturním dědictví Indie. Avšak lidé, kteří o něm mluví, většinou moc nepřemýšlejí. Spíše jenom opakují to, co se říká a co si někde přečetli. Je to dobrý způsob, jak konejšit lidi. Na nic z toho se nemusíme ohlížet, můžeme na to zapomenout. Dokonce na to musíme zapomenout, protože naše problémy vyžadují mimořádnou pozornost, hluboké zkoumání a přemýšlení. Ne jenom opakování toho, co někdo řekl, i když to byl velký člověk. Když odložíme všechno to, co bylo a co vlastně způsobilo všechnu tu mizérii, krutost a násilí, čelíme skutečnosti přímo a pozorujeme to, co je. Vnitřně, nejenom vnějším způsobem. Nesnažíme se představovat si "to, co by mělo být". Nějaké "to, co by mělo být" nemá žádný význam.
 


 

      Všechny revoluce - francouzská, ruská i komunistická - byly uskutečněny s představou, "co by mělo být". Tyto ideologie zavinily smrt miliónů lidí. Dnes jsou lidé již všemi ideologiemi unaveni. A tím, že ztratili ideology i vůdce, nemají nikoho, kdo by jim řekl, co mají dělat. Jsou v tomto světě sami a musí jednat.
 


 

      Problém je velký, závažný a znepokojuje vás. Jste člověkem, který je sám, bez podpory kohokoli jiného. Musíte uvažovat jasně a jednat bez zmatku. Tak, že se stanete oázou v poušti myšlenek. Víte, co je to oáza? Je to místo s několika málo stromy, vodou, trochou pastvin ve velké poušti, v níž není nic než písek a zmatek. Takovým místem dnes každý z nás musí být. Oázou, v níž jsme svobodní, nezmatení a jsme schopni jednat tak, aby naše jednání nebylo ovlivňováno našimi osobními sklony, temperamentem nebo tlakem různých okolností.
 


 

      Výzva je tedy závažná a nemůžete na ní odpovědět tak, že od ní utečete. Je před vašimi dveřmi a musíte ji vzít v úvahu. Musíte se podívat kolem. Musíte zjistit, co můžete sami pro sebe dělat. A právě o to se zde společně snažíme. Zdejší řečník vám neporadí, co máte dělat, protože on sám žádnou autoritu neuznává. Tohle je důležité si uvědomit: všechny duchovní autority musíme odložit, vedou jenom ke zmatkům, mizérii a konfliktům. Jenom pošetilci následují druhé.
 


 

      Odložíme-li autority, můžeme začít pátrat, zkoumat. Zajímá nás svoboda. Ne nějaký určitý druh svobody, ale úplná svoboda pro člověka. Dobře teď poslouchejte. Nepřijímejte, co zde řečník říká, to by nemělo žádný smysl. Ke zkoumání potřebujete mít energii. Nejenom fyzickou, ale i mentální. Mozek musí dobře pracovat a nesmí být otupělý opakováním známých věcí. Energii potřebujeme nejenom k tomu, abychom byli schopni zkoumat, dívat se a jednat, ale také k uskutečnění naší vlastní vnitřní psychologické a duchovní revoluce. Energií mrháme v rozporech. Dokud jsou zde nějaké rozpory - třeba mezi mužem a ženou, manželem a manželkou, mezi dvěma společnostmi či zeměmi - dokud je zde jakýkoli vnitřní nebo vnější konflikt, dochází k plýtvání energií. A energie ve své nejčistší podstatě je tam, kde je svoboda.
 


 

      Ptáme se, zkoumáme a chceme sami pro sebe zjistit, jak by bylo možné být bez těchto rozporů a konfliktů. Půjdeme do toho společně, budeme se tázat, zkoumat, ne však následovat. Ke zkoumání potřebujeme svobodu. Svoboda zde ale nemůže být, dokud je zde strach. Jsme zatíženi strachem nejen z vnějších věcí, ale i naším vlastním vnitřním strachem. Strachem z vnějších věcí je třeba strach ze ztráty zaměstnání, že nebudeme mít dost jídla, že ztratíme svoje místo, že s námi bude náš šéf špatně jednat... Strach způsobený našimi vlastními vnitřními podněty je strach ze smrti, ze samoty, že nebudeme milováni, strach z nudy, z neúspěchu... Strach je tedy zde a brání nám ve zkoumání našich problémů. Zabraňuje, abychom se od nich osvobodili. Je to strach, co nám brání v hlubším pátrání uvnitř sebe sama.
 


 

      V těchto našich čtyřech setkáních se snažíme přimět k jednání část lidských stvoření, žijících ve světě plném zmatku a násilí. V této poušti se každý z nás musí stát vlastní oázou. Abychom měli mysl schopnou jít za všechno myšlení a mohli tomu úplně porozumět, musíme být nejdříve osvobození od veškerého strachu. A tak naším základním a prvořadým úkolem je být beze strachu. Víte, co dělá strach? Zatemňuje a otupuje mysl. Ze strachu vzniká násilí. Ze strachu něco uctíváte, aniž byste o tom více věděli. Vytváříte si k tomu různé myšlenkové systémy, názory, představy.
 


 

      Jako první je zde fyzický strach, což je vlastně zvířecí reakce. Mnohé jsme zdědili od zvířat, třeba velkou část našeho mozku. To není teorie, ale vědecky potvrzený fakt. Zvířata jsou násilná, stejně tak lidé. Zvířata mají různé chtíče - chtějí být chována a laskána jako miláčci, vyhledávají pohodlí. Stejně tak lidé. Zvířata jsou ziskuchtivá a soutěží mezi sebou, stejně tak lidé. Zvířata žijí ve skupinách, stejně tak lidé jsou rádi spolu. Zvířata mají společenskou strukturu, stejně tak lidé. Mohli bychom jít ještě do dalších podrobností. Stačí ale, že vidíme, že je v nás stále ještě velký kus zvířete.
 


 

      Ptáme se, zda je možné se od tohoto zvířecího oprostit a zda je možné v tom jít ještě dále: zbavit se podmíněnosti společností a kulturou, v níž jsme vyrostli. Musíme se na to však nejenom ptát slovy, ale skutečně to nalézt. A aby bylo možné přijít na něco z úplně jiné dimenze, je nutné být beze strachu.
 


 

      Je rovněž zřejmé, že pud sebezáchovy není strach. Potřebujeme potravu, ošacení a přístřeší. Tyto potřeby má každý z nás. Politika není schopna je vyřešit. Rozdělila svět na jednotlivé země, z nichž každá má svoji samostatnou vládu, armádu a je zatěžována svými vlastními národnostními problémy. Nacionalistický duch a náboženské víry oddělily lidi od sebe a postavily člověka proti člověku. Není tak těžké vidět, proč k tomu došlo. Všichni se totiž rádi držíme na své vlastní malé louži.
 


 

      Přitom jediným politickým problémem je vlastně dosažení lidské jednoty. A té není možné dosáhnout, dokud lpíte na své národnosti, na povrchním dělení podle národností. Všechno je to tak dětinské. Když dům hoří, nebudete mluvit o člověku, který nosí vodu, nebudete mluvit o barvě vlasů toho, kdo dům zapálil, ale nosíte vodu.


 

      Člověk tedy musí být beze strachu. Dosáhnout toho je ale opravdový problém. Většina z nás si je vědoma toho, že se bojíme, nejsme si ale přesně vědomi čeho. A jsme-li si toho vědomi, nevíme, co bychom s tím mohli dělat. A tak od toho utečeme. Rozumíte? Utíkáme pryč od toho, co jsme, což je strach. A to, k čemu utíkáme, strach ještě zvyšuje. Vytvořili jsme si svět úniků. A tak si člověk musí uvědomit nejenom strachy, jež má, ale i síť, kterou si vytvořil a po níž se snaží od nich unikat.
 


 

      Jak vzniká strach? Něčeho se obáváte - smrti, zítřka, ztráty zaměstnání, nemoci, manžela nebo manželky... Bojím se zítřka, toho, co se může stát. Bojím se smrti; je sice ještě daleko, ale bojím se jí. Strach existuje vždy ve vztahu k něčemu. Jinak to není strach. Člověk se obává toho, co bylo, je nebo teprve bude. Co je tedy příčinou strachu? Není to myšlení? Myslím na to, že bych mohl zítra ztratit svoji práci, a obávám se toho. Mohl bych umřít a já umřít nechci. Žil jsem sice nepořádný, neřestný, surový život bez citu, ale stejně umřít nechci. Myšlení vytváří budoucnost v podobě smrti a já se jí bojím.
 


 

      Rozumíte tomu? Nepřijímejte, prosím, jenom slova, ale opravdu poslouchejte. Je to váš problém. Strach je váš každodenní problém, ať už bdíte anebo spíte. Musíte ho vyřešit sami. Žádné mantry, žádné meditace, žádný bůh, žádný kněz, žádná vláda, žádný psychoanalytik, nikdo to za vás nevyřeší. Musíte tomu porozumět a dostat se za to. A proto, prosím, poslouchejte. Ne ale vychytrale, tak, že si budete říkat: "Budu poslouchat a porovnávat to, co říká, s tím, co již vím, nebo s tím, co již říkal." V takovém případě neposloucháte. Musíte dát do poslechu plnou pozornost. Pozorní můžete být jenom tehdy, je-li ve vašem vztahu k věci zaujetí, láska. Emocionální zaujetí problémem znamená, že jej vyřešit chcete. Vyřešíte-li jej, stanete se svobodným člověkem, lidskou bytostí, která může vytvořit oázu v tomto upadajícím světě.
 


 

      Strach je tedy plodem myšlení. Myslím na to, že jsem ztratil zaměstnání nebo že bych je mohl ztratit a myšlení vytváří strach. Myšlení se tak promítá v čase, protože myšlení je čas. Myslím na nemoc, kterou jsem prodělal; nemám rád bolest a bojím se, že se může opět vrátit. Zažil jsem bolest; strach z bolesti vzniká tak, že přemýšlím o tom, že bych ji již nechtěl zažít znovu.
 


 

      Strach je velmi těsně svázán s potěšením. Potěšení řídí jednání většiny z nás. Potěšení je součástí myšlení a stejně jako pro zvířata, je pro nás nanejvýš důležité. Myslím-li na něco, co mi přináší potěšení, tak potěšení vzrůstá. Není to tak? Nevšimli jste si toho? Něco vás potěšilo -- krásný západ slunce nebo sex - a myslíte na to. Přemýšlení o tom potěšení zvyšuje, stejně jako přemýšlení o bolesti způsobuje strach. Myšlení tedy vytváří potěšení i strach. Je odpovědné za naši touhu po potěšení i po jeho udržení. Porozumíme-li tomu, vidíme to jako opravdový fakt.
 


 

      Ptáme se, zda je možné na potěšení nebo na bolest nemyslet a zda je možné nechat pracovat myšlení jenom tehdy, když je to potřebné. Dobře teď poslouchejte. Myšlení je pro nás velmi důležité. Je to náš jediný nástroj. Vychází z paměti. Paměť je výsledkem času - zdědili jsme ji od zvířat a dále sami rozvíjeli. Jsou to nashromážděné zážitky, znalosti, vše, co kdy bylo. A myšlení je vlastně reakce na všechny tyto věci přicházející z paměti.
 


 

      Někdy je myšlení samozřejmě nezbytné. Když jste ve svém zaměstnání, v kanceláři, musíte myslet, jinak byste nebyli schopni pracovat. Nemohli byste mluvit, psát ani dojít do práce. Zde musí myšlení pracovat. Musí však pracovat přesně a neosobně, nesmí být ovlivněno našimi vlastními sklony a tendencemi. Problém je v tom, že myšlení psychologicky promítá samo sebe do budoucnosti nebo do minulosti, a vytváří tak, jak jsme říkali, potěšení i strach. Tento proces otupuje mysl a ochromuje jednání. Je tedy možné ukončit takové myšlení o minulosti a budoucnosti založené na snaze o vlastní ochranu?
 


 

      Mysl může vytvořit i přemoci strach. Přemoci strach znamená zvládnout jej, řídit a potlačit, přeměnit jej na něco jiného. Není v tom však tření? Když se bojím, říkám si: "Musím to zvládnout, musím jít za to, musím od toho utéct." Není v tom konflikt? Konflikt spotřebovává energii. Avšak v případě, že porozumím, jak strach vzniká, mohu si s ním poradit. Vím, jakým způsobem myšlení strach vytváří, a sám sebe se zeptám: "Je možné tento proces zastavit tak, aby se strach dále nerozvíjel?" Dále se zeptám: "Proč myslím na budoucnost? Proč myslím na minulost - na včerejší potěšení nebo na bolest?"
 


 

      Jednou z vlastností myšlení je, že pracuje neustále, stále je něčím zaměstnáno, stejně jako je zaměstnána hospodyně přemýšlením o jídle, o dětech, o mytí nádobí. Vezměte jí toto zaměstnání a bude nešťastná, ztracená, bude se cítit nepříjemně, osaměle. Nebo vezměte boha člověku, který ho uctívá a je jím zaměstnán. Bude úplně ztracený. Myšlení tedy musí být neustále zaměstnáno tím nebo oním, buď sebou, nebo politikou, či snahou, jak změnit svět nebo nějakou ideologii... Většina z nás chce být něčím zaměstnána, jinak bychom se cítili osamělí a ztracení, nevěděli bychom, co máme dělat. Byli bychom konfrontováni s tím, jací vlastně jsme. Rozumíte? Jste-li tedy něčím zaměstnáni, je zaměstnáno myšlení, a brání vám tak podívat se na sebe samého takového, jaký opravdu jste.
 


 

      Zajímá nás, jak změnit svět a společenský řád. Nezajímají nás náboženské víry a dogmata, pověry a rituály, nýbrž co je to opravdová duchovnost. Abychom byli schopni to zjistit, musíme být beze strachu. Víme, že myšlení plodí strach a že musí být stále něčím zaměstnáno, jinak se cítí ztraceno. Jedním z důvodů, proč jsme zaměstnáni bohem, sociální reformou, tím nebo oním anebo ještě něčím jiným, je, že se vnitřně bojíme být osamělí, vnitřně se obáváme být prázdní. Víme, jaký svět je: je to svět ošklivosti, surovosti, násilí, válek, nenávisti, národnostního a třídního rozdělení... A protože víme, jaký svět opravdu je - ne, jaký si myslíme, že by měl být - je naším zájmem, abychom v něm provedli radikální transformaci. K provedení této transformace však musí prodělat lidská mysl obrovskou změnu. A transformace nemůže nastat, je-li zde jakákoli forma strachu.
 


 

      A tak se člověk ptá: "Je možné, aby myšlení skončilo, a člověk přitom žil plnohodnotným životem?" Všimli jste si někdy, že když vnímáte úplně, když věnujete něčemu svoji plnou pozornost, není zde žádný pozorovatel ani přemýšlející a není zde ani žádný střed, z něhož pozorujete? Udělejte to někdy, uplatněte svoji pozornost úplně - ale pozornost, nikoli "soustředění". Soustředění je nejabsurdnější forma myšlení a ovládne ji každý školák. To, o čem zde mluvíme, je "pozornost" - dát něčemu pozornost. Pokud nyní posloucháte celou svojí bytostí, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, s veškerou svojí energií - aniž byste přijímali, odmítali nebo srovnávali, ale posloucháte s úplnou svojí pozorností --, je zde nějaký subjekt, jenž poslouchá a pozoruje? Zjistíte, že zde není vůbec žádný pozorovatel. Když se díváte třeba na strom, dívejte se s plnou pozorností. Je zde tolik stromů, dívejte se na ně. Slyšíte-li hlasy vran, když jdete večer spát, naslouchejte jim plně. Neříkejte: "Ty hlasy se mi líbí," nebo "ty hlasy se mi nelíbí." Naslouchejte jim svým srdcem, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, úplně. Stejně tak se dívejte na strom, bez účasti myšlení. To znamená, že mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, není žádný prostor, žádný předěl. Věnujete-li tomu takto svoji plnou a celistvou pozornost, není zde vůbec žádný pozorovatel. A protože pozorovatel je středem myšlení, je to právě on, kdo vytváří strach. Je >já<, je ego, pozorovatel je cenzor. Není-li zde myšlení, není zde ani pozorovatel. Tento stav není prázdný stav. Chce to hodně se dotazovat a nikdy nic nepřijímat.
 


 

      Přijímáte celý svůj život. Tradici, rodinu, přijímáte společnost takovou, jaká je. Jste jenom jedinec, který říká "ano". Nikdy neříkáte "ne" žádné z těchto věcí. A když řeknete "ne", je to jenom revolta. A revolta vytváří svůj vlastní model, který se pak stane zvykem, tradicí. Když ale rozumíte společenské struktuře jako celku, vidíte, že je založena na konfliktech, na soutěžení, na bezohledném prosazování sebe za každou cenu: ve jménu boha, ve jménu země, míru...
 


 

      Stav beze strachu tedy umožňuje plnou pozornost. Až vás příště přepadne strach - z toho, že se něco stane, nebo z toho, že se něco zase může stát - věnujte tomu plnou pozornost, neutíkejte od toho pryč, nesnažte se to změnit, nesnažte se to ovládnout, nesnažte se to potlačit. Buďte s tím úplně ztotožněni, celým svým bytím. Uvidíte, že pak zde není žádný pozorovatel, a není tu proto ani vůbec žádný strach.
 


 

      Jedním z našich běžných omylů je, že strach vzniká působením našeho podvědomí a že hluboce zakořeněné věci v podvědomí mohou způsobovat různé druhy strachu. Rozumíte? Veškeré vědomí má své omezení. Máme-li vykročit za meze vědomého a podmíněného subjektu, není dobré oddělovat "vědomí" a "podvědomí". Existuje jenom pole vědomí, a jestliže uplatníte svoji pozornost v nějakém okamžiku úplně, setřete všechno jak z omezeného vědomí, tak i z podvědomí.
 


 

      Pozornost nemůže být pěstována. Nemůžete ji získat žádnou metodou, systémem ani cvičením. Používáte-li totiž nějakou metodu k tomu, abyste dosáhli pozornosti, pěstujete tím spíše opak pozornosti. Snažíte se o kultivaci pozornosti ve stavu, v němž pozorní nejste. Sledujete-li nějaký systém nebo metodu, co vlastně děláte? Podle nějakého zvyku něco mechanicky opakujete, čímž nebystříte, ale spíše otupujete mysl. Zatímco dáte-li skutečnosti pozornost vteřinu nebo minutu úplně, uvidíte, že pozornost tohoto okamžiku s sebou odnáší to, čeho se obáváte. Pozorovatel splyne s tím, co pozoruje. Aby však mohl jít člověk do této věci hlouběji a porozuměl jí, musí zkoumat problematiku prostoru a času v celku.
 


 

      Naše potíž je v tom, že jsme natolik podmíněni, že se vlastně nikdy nedíváme, nedotazujeme, nepochybujeme. Na všechno odpovídáme >ano< a bereme všechno, co se nám předkládá. Současná krize si však žádá, abychom nikoho nenásledovali. Není-li vaše mysl čistá a jasná, nemůžete nikoho následovat, protože byste ho následovali ze stavu svého zmatku. Vidíte-li skutečnost jasně, nikdy nebudete nikoho následovat. A následujete-li někoho ve zmatku, vytváříte jenom další zmatek. A tak to, co musíte udělat nejdříve, je zastavit se, dívat se, dotazovat se a naslouchat.
 


 

      Tato země má naneštěstí velmi dávnou takzvanou kulturu. "Kultura" je velmi dobré slovo. Bylo ale zneváženo politiky a lidmi, kteří o něm nepřemýšleli nebo nebyli schopni říci něco originálnějšího. Používali slovo "kultura" a zakryli tím, že je žádné vhodnější nenapadlo. K vytvoření nové kultury je třeba růst, kvést, nezůstávat na místě. A s tím musí začít každý sám u sebe. Jste plodem kultury s dávnou tradicí Indie, kultury s mnoha povrchnostmi, strachem, náboženskými, sociálními i jazykovými rozdíly. Jste částí toho všeho, jste tím, nejste od toho odděleni. Jakmile věnujete svoji plnou pozornost tomu, co jste, a to si uvědomíte, okamžitě z toho vystoupíte. Jste tím zcela osvobozeni od minulosti. Uplatníte-li plnou pozornost a uvědomíte-li si svoji podmíněnost, minulost od vás zcela přirozeně odstoupí. Ne v důsledku vůle, nějaké reakce nebo zvyku, jenom tím, že uplatníte pozornost.
 


 

      Většina z nás však prochází životem bez této pozornosti. Málokdy jsme opravdu pozorní. A když jsme, reagujeme stejně naučeným způsobem pod vlivem nějaké podmíněnosti, například hinduismem, buddhismem nebo komunismem. Taková reakce vytváří jenom další podmíněnost a další pouto. Budete-li si ale své podmíněnosti vědomi - jenom vědomi - a budete-li jí věnovat trochu pozornosti, zjistíte, že vaše mysl již není dále rozdělena na oblast vědomí a podvědomí. Nebude se již stále toulat a bude opravdu citlivá. Jenom citlivá mysl může být tichá. Takového klidu nemůže dosáhnout mysl, znásilňovaná nějakým procesem, kterým ji chceme ovládnout, například mučivým opakováním manter, nazývaným meditace. Meditace je něco zcela jiného, k tomu se ještě dostaneme.
 


 

      Říkali jsme, že je-li v mysli strach, nemůže zde být láska. Lepší svět není možné vytvořit bez lásky. Bez lásky nemůže být žádná oáza. Vytvořili jste společenskou strukturu a jste v ní chyceni. K tomu, abyste se z ní mohli dostat - a musíte se z ní dostat úplně --, musíte rozumět sami sobě, opravdu chápat, jací vlastně jste. Z tohoto pochopení pak vyjde jednání. Pak si najdete jinou životní cestu. Nekonformní cestu, která nic neopakuje a nenapodobuje. Skutečně svobodný život, který otevírá dveře něčemu, co je za vším myšlením.
 


 

Jiddu Krishnamurti
 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA