Celé co říkam, je jak rozumět sobě. Bez sebepoznání existuje jenom iluze. My upřednostňujeme utéct od sebe a to je proč my hledáme smysl života. Jestliže začneme rozumět akci, co je náš vztah s lidmi, s vlastnictvím, s vírami a nápady, pak my najdeme, že ten vztah sám přinese jeho vlastní odměnu. Vy nemusíte hledat. Protože naše mysli jsou plné technických a pověrčivých mumlání, naše životy se tak vyprazdňují a to je proč my hledáme. Aby jsme našli účel života tak musíme procházet sami dveřmi. Vědomě nebo nevědomě se vyhýbáme stát před věcmi jak jsou a tak chceme, aby bůh otevřel pro nás dveře, které jsou dál. Tato otázka o smyslu života je dána jen těmi kdo nemilují. Láska může být najita jen v akci, co je vztah. Jistě to je účel existence - přesahovat sobeckou aktivitu mysli.
Transformace není v budoucnosti, nemůže být nikdy v budoucnosti. To může jen být nyní, od momentu k momentu. Tak co my míníme transformací? Jistě to je velmi jednoduché: vidět falešný jak falešný a pravdivý jak pravdivý. Vidět pravdu ve falešnom a vidět falešné v tom co je přímano jako pravda. Vidět falešný jak falešný a pravdivý jak pravdivý je transformace, protože když vy vidíte něco velmi jasně jako pravdu, ta pravda uvolňuje. Když vy vidíte, že něco je nepravdivé, ta falešná věc klesá. Pravda není narůstající. To je od momentu k momentu. Co je narůstající, nahromaděný, je paměť, a přes paměť vy nemůžete nikdy najít pravdu, paměť je čas. Věčnost je v momentě. Věčnost je v nyní. Teď není odraz minulosti ani trvání minulosti přes přítomnost k budoucnosti. Mysl, která je žádostivá budoucí transformací nebo vzhlíží k transformaci jako ke konečnému cíli, nemůže nikdy najít pravdu. Pravdu musí přijít z momentu k momentu, muset být objeven znovu; tam nemůže být žádný objev přes akumulaci. Jak můžete zjistit nové jestliže vy máte staré břemeno? K objevu nového, věčného, v přítomnosti, od momentu k momentu, člověk potřebuje mimořádně ostražitou mysl, mysl, která nehledá výsledek, mysl, která se nestává. Mysl, která se chce stát nemůže nikdy znát plné blaho spokojenosti; ne spokojenost samolibé spokojenosti; ne spokojenost dosážení výsledku ale spokojenosti přijde, když mysl vidí pravdu v čem je a falešné v čem je. Představa té pravdy je od momentu k momentu; a že vnímání je zdrženo přes vyjádření momentu.
Transformace není konec, výsledek. Výsledek implikuje zbytek, příčinu a účinek. Kde je příčina, tam je zavázaný být účinek. Účinek je pouze výsledek vaší touhy být změněn. Když vy toužíte být změněn, jste ještě myšlení v termínech stávání se; kdo se chce stát nemůže nikdy vědět co je. Pravda je od momentu k momentu a štěstí, které pokračuje není štěstí. Štěstí je ten stav bytí, které je nadčasové. Ten nadčasový stav může přijít jen, když tam je hrozná nespokojenost - ne nespokojenost, která našla kanál přes který unikne ale nespokojenost, která nemá žádný východ, žádný útěk, to už nehledá naplnění. Jedině pak, v tom stavu nejvyšší nespokojenosti, může realita vstoupit do bytí. Ta realita nemá být koupena, prodávána, opakována; to nemůže být chyceno v knihách. To musí být najité od momentu k momentu, v úsměvu, v slze, pod mrtvým listem, v tuláckých myšlenkách, v plnosti lásky. Láska není odlišná od pravdy. Láska je ten stav, ve kterém myšlenkový postup jako čas, kompletně přestal. Kde láska je, tam je transformace. Bez lásky, revoluce nemá žádný význam. Kde tam je láska, tam je revoluce, protože láska je transformace od momentu k momentu.
Pochopení přijde jen, když mysl je velmi klidná. Nyní, je to pravdivé? Války pokračovaly po celá staletí, konflikt mezi jednotlivci, mezi společnostmi; válka, vnitřní a vnější. Rozdělíme tu válku, ten konflikt, dalším konfliktem, dalším zápasem, mazanou snahou? Nebo rozumíme problému jedině když jsme přímo před tím, když jsme konfrontováni s faktem? My můžeme čelit faktům jen, když není tam žádné rušivé pohybování mezi myslí a faktem, tak není to důležité, jestliže my máme rozumět, tak má být mysl potichu? Vy nevyhnutelně se zeptáte: „má mysl je rozrušená a jak mohu držet ji klidnou?” Může nějaký systém nutit mysl tichnout? Může rovnice, disciplína, udělat mysl tichou? Může, ale když mysl je dělána tichou, je to ten klid? Nebo je mysl jen uzavřená v nápadu, uvnitř rovnice, uvnitř fráze? Taková mysl je mrtvá mysl, není tak? To je proč takzvaný duchovní lidé, jsou mrtvý - protože oni trénovali jejich mysli, aby byli potichu, oni oplotili sebe uvnitř předpisu pro klid bytí. Zřejmě, takový mysl není nikdy klidná; to je jen potlačeno.
Mysl je potichu, když vidí pravdu, to pochopení přijde jen, když to je potichu. Jestliže já bych rozuměl vám, musím být potichu, já nemohu mít reakce proti vám, nesmím být ovlivněn, musím odkládat všechny moje závěry, moje zážitky a setkat se s vámi tvář k tváři. Jedině pak, když mysl je prostá mého předurčení, já rozumím. Když vidím pravdu v tom, pak mysl je potichu - a pak není tam žádná otázka jak nutit mysl tichnout. Jen pravda může osvobodit mysl od jeho vlastních ideí. Vidět pravdu, mysl musí pochopit skutečnost, že jak dlouho je rozrušená nemůže mít žádné pochopení. Klid mysli není věc produkována sílou vůle, nějakou akcí touhy; jestliže to je, pak takový mysl je uzavřená, izolovaná, to je mrtvá mysl a proto neschopná přizpůsobivosti, ohebnosti, rychlosti. Taková mysl není tvořivá. Naše otázka, pak není jak dělat mysl tichou ale vidět pravdu v každém problému jak se nám představuje. To je jako kaluž, která se uklidní, když vítr se zastaví. Naše mysl je rozrušená, protože my máme problémy; a vyhnout se problémům, my stále děláme mysl. Nyní mysl projektovala tyto problémy a nejsou tam žádné problémy oddělené od mysli; a tak dlouho jak mysl projektuje nějaké pojetí citlivosti, vykonává nějakou formu klidu, to nemůže nikdy být tiché. Když si mysl uvědomuje, že tým, že je tichá, že tím je tady pochopení - potom se stane veľmi tichou. Ten klid není uložený, není disciplinovaný, to je klid, který nemůže být dohodnutý rozrušenou myslí.
Mnoho lidí který hledají klid mysli ustoupí od aktivního života k vesnici, ke klášteru, k horám, nebo oni odejdou do nápadů, oplotí sebe ve víře nebo vyhnou se lidem, kteří jim dělají potíže. Taková izolace není klid mysli. Uzávěra mysli v nápadu nebo vyhýbajícich se lidí, kteří dělají život komplikovaný nezpůsobí klid mysli. Klid mysli přijde jenom když tady není žádný proces izolace přes akumulaci ale naprosté pochopení celého procesu vztahu. Akumulace dělá mysl starou; jedině když mysl je nová, když mysl je čerstvá, bez procesu hromadění - jediný pak je tam možnost mít klid mysli. Takový mysl není mrtvá, to je nejaktivnější. V tom klidu není žádná projekce myšlenky. Myšlení, na všech úrovních, je zřejmě reakce paměti a myšlenka nemůže nikdy být ve stavu vytvoření. To může vyjadřovat tvořivost, ale myšlenka v sobě nemůže nikdy být tvořivá. Když tam je ticho, ten klid mysli, který není výsledek, pak budeme vidět, že v tom klidu je neobyčejná aktivita, neobyčejná akce. V tom klidu, není tam žádná formulace, není tam žádný nápad, není tam žádná paměť; ten klid je stav vytvoření, které může být zažito jen, když tam je naprosté pochopení celého procesu “mě“'. Jinak, klid nemá žádný smysl. Jediný v tom klidu, který není výsledek, je věčnost, co je za časem.
Jiddu Krishnamurti