Naslouchám vám již mnoho let a stal jsem se celkem dobrým v pozorování svých myšlenek a uvědomování si všeho, co dělám, avšak nikdy jsem se nedotkl oněch hlubokých pramenů ani nezakusil onu transformaci, o které mluvíte. Proč?
Krishnamurti: Myslím, že je jasné, proč nikdo z nás nezažije nic krom pouhého pozorování. Mohou existovat vzácné okamžiky citového probuzení, ve kterém zahlédneme mezi mraky jasnou oblohu, ale nic takového nemám na mysli. Všechny takové zážitky jsou dočasné a nemají velký význam. Tazatel se ptal, proč po všech těchto letech pozorování sebe sama nenalezl hluboké prameny. A proč by je měl nalézt? Rozumíte kam tím mířím? Domníváte se, že skrze pozorování svých vlastních myšlenek dostanete nějakou odměnu: pokud budete dělat toto, tak dostanete tady to. Ve skutečnosti vůbec nepozorujete, protože vaše mysl je zaměstnána hledáním odměny. Domníváte se, že pozorováním a uvědomováním si sebe sama se stanete láskyplnějšími, budete méně trpět, nenecháte se tak snadno vyprovokovat, dostanete se někam za hranice; takže vaše pozorování je procesem kupování. Touto mincí se snažíte koupit tamto, což znamená, že vaše pozorování je procesem výběru; a proto se nejedná o skutečné pozorování, není to skutečná pozornost. Pozorovat znamená dívat se bez výběru, sledovat sebe sama, jakým jsem, bez jakékoliv touhy po změně, což je nesmírně náročná záležitost; to však neznamená, že zůstanete ve svém současném stavu. Vy nevíte, co se stane, když budete pozorovat sami sebe, jakými jste, aniž byste toužili změnit to, co vidíte. Rozumíte mi?
Dám příklad a pokusím se jej rozebrat a sami uvidíte. Dejme tomu, že jsem násilný, stejně jako většina lidí. Celá naše kultura je násilná; avšak nyní se nechci pouštět do anatomie násilí, protože to není problém, kterým se právě zabýváme. Jsem násilný a uvědomuji si, že jsem násilný. Co se odehrává? Má okamžitá reakce je taková, že s tím musím něco udělat. Řeknu si, že se musím stát nenásilným. To nám říkali všichni náboženští učitelé po celá staletí: že když je člověk násilný, tak se musí stát nenásilným. A tak se o to snažím a provádím všechny ty ideologické věci. Avšak nyní spatřím, jak je to všechno absurdní, protože ona entita, která pozoruje násilí a která si přeje to násilí změnit na nenásilí, je stále násilná. Takže se nezabývám projevy této entity, ale touto entitou samotnou. Doufám, že to stačíte sledovat.
Čím je tato entita, která říká: „nesmím být násilný“? Je tato entita odlišná od násilí, které pozoruje? Existují dva odlišné stavy? Rozumíte tomu, nebo je to všechno příliš abstraktní? Je to už koncem přednášky a možná už jste trochu unaveni. Násilí a entita, která říká: „musím změnit násilí na nenásilí“ jsou jedním a tím samým. Rozpoznat tuto skutečnost znamená ukončit veškerý konflikt. Pak už nebude existovat konflikt snahy po změně, protože budu vědět, že samotný pohyb mysli, aby nebyla násilná, je sám o sobě důsledkem násilí.
Tazatel chtěl tedy vědět, čím to je, že se není schopen dostat za všechny tyto povrchní hašteřice mysli. Je to z toho prostého důvodu, že mysl vědomky nebo nevědomky pořád něco hledá, a samotné toto hledání je příčinou násilí, soutěžení a pocitu neuspokojení. Možnost dotknout se oněch hlubokých pramenů existuje pouze tehdy, když bude mysl v naprostém klidu.
Jiddu Krishnamurti