Myslíme, že kdybychom neusilovali, že bychom se zastavili ve svém vývoji. Abyste se stali svobodnými, nesmí docházet k žádnému úsilí. Snažení, usilování, zápas – úsilí je snaha po změně toho, co je, v něco, co bychom si přáli, aby to bylo. Úsilí je odvrácením se od toho, co je. V okamžiku, kdy přijímám to, co je, je po usilování, je po zápase. A toto odvrácení bude tak dlouho, pokud tu bude psychologický zájem a přání přeměnit to, co je, v to, co není.
Úsilím myslím onen boj, jímž se stáváme něčím, že? Jsem toto a chci být oním, nejsem tím, ale musím se jím stát. A v tomto stávání se něčím je boj, je zápas, konflikt. Touha po naplnění, po tom něčím se stát, vznikne, uvědomíme-li si, že jsme ničím. Protože jsem nic, nedostatečný, prázdný, vnitřně chudý, snažím se stát se něčím, vně i vnitřně bojuji, abych se naplnil, ať už v nějaké osobě, či věci nebo ideji. Naplnit tu prázdnotu – toť celý proces naší existence. Je-li tu pochopení toho co je, tedy prázdnota, vnitřní nedostatečnost a žijeme-li s touto nedostatečností a plně jí rozumíme, pak dochází k vnitřní skutečnosti, tvůrčí inteligenci, jež jediná přináší štěstí.
Proto tedy akce, jak ji známe, není vlastně než reakcí, neustálým stáváním se, což je popřením toho, vyhnutím se tomu, co je. Je-li tu však vědomí prázdnoty, bez výběru, bez zavržení, bez souhlasného přijetí, pak v tomto pochopení toho co je, dojde k činu, k akci, jež není reakcí, ale tvořením. Pochopíte to, uvědomíte-li si sebe v činnosti. Pozorujte se, jak jednáte – nejen vně, ale pozorujte i pohyb svých myšlenek a citů. Když si toho pohybu budete vědomi, poznáte, jak váš myšlenkový proces, což je cítění a jednání, je založeno na ideji, stát se něčím. Tato idea vzniká jen když je tu pocit nejistoty a k tomuto pocitu dochází, když si uvědomíte svoji prázdnotu. Budete-li si uvědomovat svůj myslivý a citový proces uvidíte, že tu je stálý boj, úsilí změnit, přizpůsobit, proměnit to, co je. Toto úsilí stát se něčím jiným a toto stávání se je přímým vyhýbáním se tomu, co je. Sebepoznáním, stálou bdělostí poznáte, jak úsilí, boj, snaha stát se něčím vede jen k bolesti, strasti a nevědomosti. A jen když si uvědomíme onu vnitřní nedostatečnost – jsme ochotní neunikat jí, ale žít s ní, přijmout ji, poznáme, že jsme objevili stav mimořádného klidu, který není skládán dohromady, ale je to mír, přicházející s pochopením toho, co je.
Pochopte, že čím větší úsilí na osvobození se od tohoto středu vynakládáte, o to více toto úsilí onen střed, ono Já, posiluje. Já lidí, již se věnují nejrůznějším meditacím, kteří se na sebe snaží něco uvalit, je tímto úsilím polapeno a říká: dosáhl jsem, avšak toto Já je stále jejich středem.
Tvůrčí osvobození nastane, až myslitel bude myšlenkou, a tato jednota nemůže být docílena žádným snažením. Když si mysl uvědomí, že každá spekulace, každá verbalizace každé formování myšlenky slovně, každá forma myšlenky jen posiluje já, když si uvědomí, že pokud myslitel je oddělený od myšlenky, že tu musí dojít k omezení, k rozporu dualistickému – když si toto všechno mysl uvědomuje, potom teprve je pozorná, pozorující a stále si uvědomující, jak se odděluje od prožívání, prosazující se, hledající moc a sílu. A tu – jestli tato bdělost, jestli mysl sledující tento proces, stále takto pokračuje, stále se tato bdělost prohlubuje a rozšiřuje, ale jinak nemá cíl, za kterým by se pachtila, dojde stavu, v němž myslitel a myšlení jsou sjednoceni, jsou jedno. V tomto stavu není žádného já.
Jiddu Krishnamurti